The Life Of a Surfer

8.Kapitola

Na konci té přednášky jsem se s Dylanem odebrala ke stolům, kde bylo občerstvení. Samozřejmě že jakmile jsme ke stolům dorazili Dylan zmizel, staral se jen o jídlo a zapomněl, že tam šel se mnou. On a jídlo. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, vzala si talířek a dívala se kolem sebe na všechno to jídlo.

Ruku jsem natáhla k tácu, kde se nacházeli chlebíčky. Od Bartha chlebíčky miluju má je hrozně dobrý. Vzala jsem si radši dva, abych se sem nemusela zase vracet. S úsměvem jsem se otočila a chtěla odejít, ale v tom do mě někdo vrazil. Jeden chlebíček spadl na toho dotyčného. Zvedla jsem k němu pohled a uviděla Jamese, jeho triko bylo od toho chlebíčku, uchechtla jsem se, dobře mu tak. Jenže když jsem si uvědomila že právě chlebíček, na který jsem měla chuť skončil na něm, můj pohled na něj se začal měnit ve vražedný.

„Amber promiň, nejspíš na sebe máme.." odmlčel se, pokrčil rameny a podíval se na svoje triko „..nejspíš na sebe máme štěstí" uchechtl se a to mě dorazilo. Jakmile zvedl hlavu a na mě se podíval, vzala jsem ten druhý chlebíček a přitiskla mu ho k obličeji, chlebíčkem jsem jezdila po jeho obličeji jako bych mazala ve škole houbou tabuli. Když už to bylo dost, chlebíček jsem pustila a bylo mi jedno, jestli jsem na zemi udělala bordel. Vážně ho začínám víc nesnášet, než jsem ho nesnášela do teď. Jak se s ním může Ryan bavit? Kousek chlebíčku mu zůstalo na obličeji, zbytek ale spadl k jeho botám na zem. Talíř jsem naštvaně položila na stůl, obešla ho a šla od něj. Za sebou jsem slyšela jen smích Ryana.

Grrr, vážně, on mi tu tolik chyběl. Na chvíli jsem se zastavila a podívala se kolem sebe. Uviděla jsem nějakou holku mířící ke mně. Nadechla jsem se, otočila se a radši rychle šla pryč. Byla to Bartha sousedka, paní Grandinová. Hrozná drbna a otravná k tomu. Skoro nikdo s ní nemluví, a když už jo tak lituje, že se radši neotočil a neutekl. Chudáci členové celé její rodiny.

Jakmile jsem byla daleko od Grandinové, podívala jsem se kolem sebe a na zahradě, v dálce uviděla mezi dvěma stromy lavičku, okolo ni, nikdo. S úsměvem jsem se k ní rozešla.

Sedla jsem si, nohy jsem si přitáhla k tělu a opřela se o opěradlo. Tohle jsem potřebovala. Klid. Daleko od Jamese, od paní Grandinové a .. no vlastně daleko od všech. Kéž by tu byla Kelly, tu jedinou snesu. Dylana samozřejmě taky ale ten se na mě jaksi vykašlal kvůli jídlu. Zlý Dylan.

Několik minut jsem jen seděla s nohama u těla a dívala se kolem sebe. Barth to tu měl opravdu krásné. Škoda že jeho žena umřela, kdyby viděla, jak to tu pěkně upravil, byla by určitě nadšená.

„Ahoj můžu si sednout?" z toho vzpomínání na paní Bartha mě dostal nějaký mužský hlas.

„Prosím tě už mě nech být, copak.." Vyjela jsem po tom člověku ještě před tím, než jsem se na něj podívala. Myslela jsem si, že je to James ale omyl. Když jsem zvedla hlavu k tomu člověku zarazila jsem se a radši zavřela svoji pusu, nechtěla jsem, abych vypustila další slova, která patří Jamesovi. Celého jsem si toho muže prohlédla, jenže když jsem mu chtěla odpovědět ano promluvil dřív on, bylo na něm vidět, že je zaskočený tím, jak jsem na něj vyletěla.

„Omlouvám se, radši půjdu" řekl a už se otáčel když v tom jsem vstala a chtěla ho chytnout za ruku, zastavila jsem samu sebe dřív, než jsem to stačila udělat. Radši jsem vymyslela něco lepšího, co ho takhle zastavit slovy. To bude asi lepší než ho hnedka chytat.

„Omlouvám se, myslela jsem že jste jeden kluk, který mi ale hrozně leze na nervy" uchechtla jsem se a doufala že ho ty slova zastaví. Chvíli to vypadalo že ne, ale nakonec se zastavil a s úsměvem se na mě otočil. Z toho jeho úsměvu jsem se musela taky usmát.