The Life Of a Surfer

13. Kapitola

Vzala jsem flašku s vodou a vyběhla jsem. Než jsem stačila uběhnout pár metrů, otočila jsem se na zavolání táty. Pozvedla jsem obočí a pomalu se rozešla k němu. Super dneska po běhu. Vždy když táta vyruší, je to na dlouho.

„No ahoj co potřebuješ?" zeptala jsem se ho, když jsem už stála před ním a pousmála se.

„Amber, dneska trénink nebude." Po jeho slovech jsem pozvedla nechápavě obočí. Proč jako trénink nebude? To má zas nějakou důležitou pracovní schůzku?

„Nějaká schůzka?" zeptala jsem se ho. Flašku kterou jsem držela jen jednou rukou jsem si chytla oběma.

„No nevím, jestli se to dá brát jako nějaká schůzka. Mám jen nějakou nabídku a nerad bych to odmítl."

Nabídku? Přenesla jsem váhu na jednu nohu a prohrábla si své vlasy. „Proč rušíš trénink kvůli nabídce. Jaká nabídka to vůbec je?" Docela mě to zajímalo. Zrušit trénink to už něco bylo.

„Byl u mě jeden pán a požádal mě jestli bych si nemohl najít čas na jeho syna a pomoct mu ohledně surfování. Prý surfuje, ale vidí, jak si vedeš ty a chtěl by svého syna na stejné místo dostat. Proto mě požádal o pomoc. Amber jeden trénink když se vynechá, až tak moc to nevadí." Pousmál se a rukou mi přejel po paži.

„Tak můžeš zase pokračovat" uchechtl se, otočil a odešel. Chvíli jsem se koukala na jeho záda a poté jsem se podívala kolem sebe. Moc se mi nelíbilo, že někdo chce tátovu pomoc. Nechce aby se táta na ni vykašlal, aby ji odstrčil a vylepšoval někoho jiného. Když tak nad tím člověk přemýšlí, ono to není na trenérovi, ale na tom člověku samotném. Když někdo něco chce, musí do toho jít po hlavě a snažit se.

Pláž. Tak uklidňující místo. Mám své vyhrazené, kam chodím skoro pořád. Sedla jsem si na lavičce a začala něco dělat do školy. Psát si něco do sešitu, který jsem u sebe měla. Se sluchátky v uších s brýlemi na očích jsem se koukala do sešitu a nějak okolí nevnímala. Do doby dokud jsem nezahlédla toho nového kluka, který šel zrovna s prknem okolo mě. Položila jsem celou paži na opěradlo lavičky a druhou rukou jsem držela sešit. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a pozorovala ho, jak si jde se svým prknem. Nebo není jeho?

Sakra! To co jsem nechtěla. To co nemám ráda. Rozhlížel se kolem sebe a v tom zahlédl mě. Viděla jsem, jak se mu vykouzlil úsměv na tváři. Ušklíbla jsem se a začala jsem si psát zase něco do sešitu, doufající, že bude pokračovat v cestě. Po necelé minutě jsem se podívala před sebe. Nebyl tam. S úsměvem na tváři jsme si oddychla a podívala se zpět do sešitu, v tom se lavička trochu pohnula. Se zvednutým obočím jsem se podívala vedle sebe na dotyčného, který si zrovna sedl.

Pomalu jsem z ucha vytáhla sluchátku a pozvedla na dotyčného obočí. To co jsme nechtěla bylo, aby si sem sedl ten nový kluk. „Co potřebuješ?." Zeptala jsem se ho a koukala na něho přes brýle. Musela jsem uznat, že má dobré tělo. Pěkně vypracované, jeho prkno mělo i pěknou barvu. Nechápu lidi, co mají obyčejná prkna. To prkno je jako můj druhej život , a proto taky vypadá tak dobře. Dbám na to.

„Ty jsi Amber vid? Já jsem Jessie." Představil se mi s úsměvem a natáhl ke mně svoji ruku. Jsem vychovaná, proto po kývnutí, že Amber je mé jméno jsem k němu také natáhla svoji ruku a s jeho si potřásla. „Amber."

Řekla jsem jednoduše své jméno a pousmála se. Ruku jsem stáhla zpět k tělu a podívala se do svého sešitu.

„Neruším tě?" Zeptal se mě a já jen pohodila rameny. „No jak se to vezme." S úšklebkem jsem se na něho podívala a prohlédla si jeho krásně modré oči. Modré jako oceán.

„Tak promiň, já zase půjdu teda no." Pousmál se a pomalu se začal zvedat. Protočila jsem nad tím panenkama a chytla ho za paži. „Prosím tě seď." Uchechtla jsem se, a když se zpět posadil, pustila jsme jeho ruku. Vyndala jsem druhé sluchátko z ucha a koukla se kolem sebe. Svůj sešit jsme přitom zavřela.

„Viděl jsem tě na závodě.. Byla jsi fakt dobrá." Po jeho slovech jsem hlavu natočila k němu a pousmála jsem se. „Jo díky. Akorát ne tak dobrá jak jsem si myslela." Řekla jsem. Mohla jsem skončit na lepším místě, kdybych chytla dobrou vlnu. Bohužel smůla a skončila jsem na místě na kterém jsem skončila.

„Ne myslím si, že jsi byla vážně dobrá. Taky bych chtěl umět takto surfovat. Dostat se do toho." Ušklíbl se a podíval se před sebe. Teď jsem měla možnost si ho prohlédnout.

„Ty jsi nováček v tom?" Zeptala jsem se ho a poupravila jsem si brýle.

„Jo jsem v tom nováček. Můj táta je surfař, ale má něco s nohou takže s tím jaksi skončil. No a já jsem se rozhodl jít v jeho cestě. Takže ano jaksi teď nějak začínám a jsem v tom nováček no." Pokrčil nad tím rameny a uchechtl se. Takže nováček. Zajímavé.

„A pocházíš odsud anebo jsi odněkud?" Samé otázky, ale tak pro začátek, zatím ho tolik neznám, a tak s ním nemůžu probírat obyčejná témata. Trochu si ho mohu proklepnout.

„Nejsem odsud. Pocházím z Evropy. Táta si našel přítelkyni, která se chtěla přestěhovat za svoji rodinou. Její rodina je odsud takže já jsem neměl na vybranou." Jak se tak zdá, odpověděl mi i na otázku, kterou jsem mu chtěla položit hned následně po odpovědi. Zajímalo mě, proč zrovna se přestěhovali se. Takže jeho rodiče jsou rozvedený nejspíš a jeho táta má přítelkyni, s kterou bydlí tady. Samé zajímavé věci.

„Aha. Říkala jsme si, že jsem tě tu ještě neviděla. Tak teď mi je to jasný." Uchechtla jsem se, prohrábla jsem si své blonďaté vlasy a podívala jsem se na svůj zavřený sešit.

„Hádám, že ty jsi odsud ne?" Dala jsem si pramen vlasů za ucho a kývla hlavou. „Jo jsem. A nějak nemám ani potřebu se stěhovat." Nějak mě stěhování se jinam neláká. Austrálie je prostě Austrálie. Zvedla jsem k němu pohled, podívala jsem se do jeho očích a pousmála jsem se. Chvíli bylo ticho. Ticho vyrušilo až něčí mobil – nejspíš jeho, který začal zvonit. Pozorovala jsem ho, jak svůj mobil vyndal z kapsy, přijal hovor a zvedl se. Naznačil mi, aby počkala. Jen jsem mu na to kývla hlavou a dívala se, jak jde dál, aby mohl vyřídit hovor.

Po chvilce přišel a oznámil mi, že bohužel musí odejít. Nedržela jsem ho tady. Vzal si teda prkno, rozloučil se se mnou a odešel. Uchechtla jsem se nad tím, pozorovala ho, a když zašel, začala jsem se zase věnovat svému sešitu.

Omlouvám se, že až po tak dlouhé době. Měla jsem toho dost ve škole a popravdě jsem byla na tolik upsaná, že jsem nemohla vymyslet nic pro další kapitolu, ani jsem nebyla schopná vůbec něco sepsat. Proto doufám, že kvůli mé blbosti jste nepřestali se čtením tohoto příběhu. Jelikož teď je to takové volnější, budu se snažit pokračovat a přidávat kapitoly, tak často, jak to jen půjde.