It's okay to go your own way! book 2. [CZ]

Part 2

Ethan se pokoušel otevřít oči, ale jediné, co dokázal udělat, bylo nepříjemné zaskučení a chytnutí se za čelo.
,,Sakra. " Zaskuhral, pomalu otevřel jedno a pak i druhé oko.
Pomalu od sebe odkopl deku a nemotorně vstal z postele. Bylo hrozné horko, ale to by se snad v létě dalo čekat. Než se s myšlenkami snažil dostat k Ryanovi, vzpomněl si na včerejší večer. Do očí se mu hrnuly slzy, které nijak napomáhaly bolesti hlavy, kterou právě trpěl.
,,Podvedl jsem ho." Vydechl, strčil si hlavu do dlaní a zklouznul na zam. V tu chvíli do jeho pokoje vešla mamka. Když viděla, jak Ethan sedí na zemi a brečí, okamžitě položila talíř se snídani na komodu a sedla si vedle něj, starostlivě ho objala kolem ramen a zvedla mu bradu.
,,Já nechtěl..slíbil jsem mu, že už to nikdy nepodělám jako posledně a teď, teď jsem ho podvedl. " Opřel si obličej o mámu a mezi vzlyky zaryl nehty do své hrudi.
,,Zlato, byl.. Byl jsi opilý. Ryan by to určitě pochopil. Pokud ho doopravdy miluješ, možná by byla lepší milosrdná lež než krutá pravda, " podívala se na něj a utřela mu slzy z očí, ,,ale dělej co uznáš za vhodné, ten pocit viny už tě trestá hodně. "
,, Nedokážu s tím žít. Musím mu to říct.. A mami?"
,,Ano Ethane?"
,,Promiň."
,,Za co se omlouváš?" Jemně nadzvedla obočí.
,,Za to že jsem vás zklamal, protože se mi nelíbí holky."
,,Ethane, vůbec si nás nezklamal. " Podívala se na něj překvapeně a dala mu pusu na uslzené líčko, přičemž ho objala.
,,Pořád jsi můj syn."
,,Ale tatův ne.." Namítl. Paní Westonová si myslela, že na to, co řekl její manžel,  zapomněl.
,,On to tak nemyslel. "
,,Sama víš, že myslel." Špitnul, trochu zasyčel , protože bolest hlavy se znovu vrátila.

U snídaně panovalo neobvyklé ticho, které občas doplňovalo, když někdo do něčeho kousl, nebo se hrabal v cerealiích. Nezvyklé napětí prolomil Ethan.
,,Půjdu za Ryanem."
,,Ne. Nechci aby jsi za ním chodil." Ozval se otcův naštvaný tón.
,,Můj syn není buzna." Dodal a svá slova zapil kávou.
,,To se bohužel mýliš tati, protože já buzna jsem a do nemocnice půjdu, takže si třeba vyliž tu svoji homofóbní prdel! " Vztekle zakřičel, i když mu prostě tahle slova nešla přes jazyk. Otec položil kávu, celý rudý v obličeji se zvedl a vlepil Ethanovi facku, div se chlapec nesložil k zemi.
,,Carle!!" Zakřičela mamka a vzala si Ethana k sobě.
,,Nebudeš ho mlátit!"
,,Byl drzý!" Ohradil se otec.
,,Ne, ty jsi mu nadával. Sakra, pořád je to náš syn a ty na něj nevztáhneš ruku!"

Ethan se po téhle scéně sebral, ze svého pokoje vzal pár věcí, které nacpal do batohu, z věšáku ještě koženou bundu. Vyběhl ze dveří. Matka se za ním rozběhla ,ale manžel ji chytil za paži.
,,Ať si jde."




Pokaždé, když se blížil k nemocnici mu ztěžklo srdce, teď, po tom všem ho měl snad jak obrovský šutr nervů. Cítil se šíleně provinile, ale snažil se to nedávat najevo. Vyjel výtahem do třetího patra, kde ležel Ryan a pomalu zamířil k jeho pokoji. Cestou do nemocnice koupil svazek květin, které pokaždé pokládal do vázy k jeho stolku, i když věděl, že on je ani nevidí.
Dveře od Ryanova pokoje byly otevřené, takže musel alespoň slušně zaklepat. Na židli vedle postele seděla paní Yorková a s ní o něčem debatoval Ryanův ošetřovací doktor.
Jakmile si oba dva všimli Ethana, otočili se na něj s takovým tím pohřebním výrazem.

,,Co se děje?'' Zeptal se hnědovlasý, pohledem těkal po obou osobách. Ryanova máma sem moc často nechodila, proto se divil, že právě teď tu debatovala s doktorem.
,,Za dva dny budeme Ryana odpojovat z přístrojů.'' Oznámil doktor, Ethana ta zpráva udeřila do hrudi takovou silou, že musel vyhledat nejbližší židli. Tam se posadil.
,,Cože?! Vy mu berete naděje? Proč..proč to děláte?!'' Ačkoliv ztěží mluvil, jeho ton byl poměrně hlasitý. Z oči se mu řinuly slzy. Nedokázal si představit, jaký by bez něj byl život.
,,Je tři měsíce v komatu, paní Yorková si to pře-''
Doktor to ani nestihl domluvit, když Ethan zakřičel.
,,Cože?! Přeje? Jak si můžete přát, aby váš syn zemřel?!'' Vyštěkl na ní. Přes slzy téměř neviděl. Vstal a klekl si k Ryanově posteli, aby ho mohl chytnou za mrtvolně studenou ruku.
,,Nemá to šanci, musíš.. musíš zapomenout.'' Ryanova máma zněla poměrně unaveně.
,,To nemůžete, vy nemůžete.'' Zašeptal. Zabořil hlavu do Ryanova hrudníku a vzlyknul.
,,Můžu, musím.'' Odpověděla, smutně se usmála a pohladila svého spícího syna na tváři.
,,Musíš ho hodně milovat, co? Sestřička říkala, že tu jsi prakticky každý den.''
,,Ani nevíte, jak moc..''Odtáhl se, stále měl slzy v očích. Ale při slovech jeho mámy se mu vybavilo, jak ho podvedl.. jak podvedl kluka, který má za dva dny zemřít. A to rozhodně ulehčující není.

,,Nemůžu tu být.'' Vydech. Políbil Ryana na čelo, které teď bylo orosené slzami od Ethana, s kapkou hrdostí ještě vyšel z pokoje, a jakmile se dostal ven z nemocnice, padl na kolena .
,,Bože.. nikdy jsem tě o nic neprosil. Ale teď.. musíš.. prosím Ryan nesmí zemřít. Potrestej mě, ne jeho.'' Zašeptal. Kolemjdoucí se na něj soucitně dívali. Byl už tak zoufalý, že se z ateisty náhle stal věřící, protože hledal postední zázrak.




Toulal se po večerním Bostonu, s batohem na zádech. Přemítal o tom všem, co se dneska stalo. Za 48 hodin bude jeho přítel mrtvý, nenávratně ztracený. A jestli se má stát zázrak, tak by si mohl kurva pospíšit. Ethan natrefil na jeden zapadlý motel, kde si zaplatil dvě noci. Potřebovat být sám.. musel být sám. Když si jako tělo bez duše lehl na postel, všiml si na svém mobilu pěti zmeškaných hovorů od mámy.

Etha, 27.7, 22:15
Jsem v pořádku, nedělej si starosti.


Máma, 27.7, 22:20
Kde jsi?

Na další sms už nebyl schopný odpovědět. Teď jen zíral na bílý strop, a aniž by si toho všiml, mu z očí dál tekly slzy. Myslel si, že nejhorší den byl, když to s Ryanem všechno posral, teď ale věděl, že se mýlil.
Chtěl tam ležet místo něho, chtěl umřít místo něho..