It's okay to go your own way! book 2. [CZ]

Part 19

A tak tomu náhoda dala a ti dva spolu strávili krásný čas o Vánocích, jenže realita není pohádka a tak se zase museli rozjet domů, do svých bariér, které je dělily od zbytku lidstva. Vše se zase vrátilo do starých kolejí, což bylo vážně otřepané a nudné, ale ani jinak to nešlo.

Dejme tomu, že na Vánoce se zázraky ději, ale náš příběh není pohádka ani drama, je to něco, co se vlastně může stát. Osud vás odloučí a jestli se ještě ti dva uvidí? To je ve hvězdách. Přesuneme se o několik měsíců později a to Ethanův závěrečný maturitní ples. 

Světe div se, Ethan maturito vážně udělal, chtělo to hodně úsilí, námahy a sebeobětování, dokonce už ani nehrál fotbal jako dřív a seděl v učení. A co je na maturitním ročníku tak spešl? No přece to, že po něm měl jít na vysokou. A další ohromná rána, Ethan se na školu opravdu dostal. Univerzita v Bostonu patřila mezi ty nejlepší školy vůbec a on byl nadšením tak bez sebe že onehdy, když ho přijali skákal dva metry vysoko a vlepil Simonovi hubičku na tvář, ten si jí jen znechuceně otřel a objal svého kamaráda. ,,Tak vidíš, zvládl si to'' Řekl tehdy.

A tak tu teď Ethan stál, v té tělocvičně, která byla plná vzpomínek. Předtím se dělo tolik věcí, tolik hádek, chyběl mu tu. Ten černovlasý rošťák, jehož povaha byla pořád tak vypočítavá a romantická, ale žil dál. Na svůj slib již dávno zapomněl, v hlavě se mu stále prezentovaly nejrůznější vzorce do matiky, zkušební otázky k maturitě a spoustu dalších věcí , které nedokázal vytěsnit z hlavy. 

,,Tak co? Je to tu bez něj takový jiný.'' Zašveholil Eric, který se s ním bavil zřídka kdy, ale občas prohodili nějáké to slovo.

,,Je. Je to tu zvláštní , ale kámo. Tohle bude nejlepší maturák!'' Ethan se porozhlédnul po tělocvičně, na druhé straně se tyčila postava Huntera, který mu dělal doprovod. Určitě vás všechny zajímá, jak to dopadlo s nimi. 
Nic. 
Ani jiskra?
Ani jiskra.

Láska má prostě místo někde jinde a ta Hunterova se tam už vměstnat nemohla. Co dál k tomu říct, alespoň se z nich stali kamarádi. 

Tělocvična vypadala nachystaně, všude poletovaly různé cácorky čehosi a velkou místností hučela hudba. Ethan jen dověšoval plakáty. Tohle bude jeho závěrečný večer. Vytáhl mobil, aby napsal mamce, která určitě čekala, až se ozve.

Jídlo, které později dovezli vonělo nádherně, dokonce i ten punč, který až moc připomínal napodobeninu ze školní jídelny chutnal delikátně. A tak byl čas odejít domů a připavit se na onen večer ve stylu ''Nostalgického vzpomínání''

Cestou domů se mu do hlavy dostal jeho první školní den. Zatímco ostatní žabaři měli co dělat se čtvrťáky, on se záhadným způsobem vyhnul posměškům a jakožto školní sportovec trochu ošálil učitele. Takže byl zázrak , že ho pustili k maturitě. A tak se dostal do druháku, kdy přišel on. Na první pohled šprt, na druhý pohled kamarád a na třetí nerozlučná láska. 
A někdo tomu chtěl, ale pár věcí se slušně řečeno posralo a teď tu jde ulicí okolo jeho domu, který je prázdný, sleduje okna, za kterými na něj nemává ten nejvíc atraktivní kluk, dokonce ani nemůže jít k rybníku, který pro něj znamená víc než vše a ani sedět na té lavičce, kde se poprvé málem políbili.
Ale může na něj vzpomínat v dobrém, vlastně jenom ten pocit, že se probudil z komatu pro něj znamenal víc než to, že se už nehádají.

Ethan zabočil ke svému domu, kde ho zase pobodal ten zloděj a navštívil Waren a vystoupal do pokoje, kde se líbali, zpívali, prostě všechno co ke vztahu patří. 

Už byl skoro podvečer, když mu Hunter utáhnul motýlka, čímž ho málem přiškrtil. ,,Dávej pozor, chci se dožít večera'' Utrousil přidusený a modroočko ho jen propálil pohledem, přičemž si to hned rozmyslel, tohle byl poslední den, kdy jsou jejich cesty nasměřovány stejným směrem. 
Ale je v pořádku jít vlastní cestou. Ryan jí taky šel. A Ethan též. Všechny cesty se stejně někdy setkají. Nejsou to rovnoběžné přímky, které vedou bez nástrah a jsou nudné.
Cesty jsou klikaté, zábavné, smutné, bolestivé, dlouhé, někdy krátké.. někdy po nich skáčete radostí a někdy se málem nedokážete ani plazit. A tyhle cesty, ty se setkají. A kdy? Kdo ví.


Oba chlapci vyšli před dům krásně upravení, člověk by je nerozeznal od pravých gentlemanů, jejich motýlci majestátně obepínali silné krky, vlasy vlály ve větru a čepýřily se o všech stran a obličeje byly zkrocené do bolestné nervozity z konce střední školy.

Auto, které už mělo něco málo naježděno teď bylo cítit něčím zvláštním, jak se od sebe všichni vzdalovali, auto už nevonilo jako parfém Marie nebo Melanie. Už nesmrděl Ethanovými kopačkami ani Simonovým kabátem, který pro něj znamenal vše. Vonělo to jako obyčejné auto jednoho obyčejného člověka.

Maturantně vyzdobená tělocvična byla krásná, atmosféra v ní dvakrát tolik. Dívky měly krásné šaty, chlapci zase kvádra. Ethan sice nezpíval, ale musel vyběhnout na podium, když ho zavolaly roztleskávačky ze třeťáku.

,,Ethe.. love don't die'' Zavřískaly. Vrazily mu do ruky mikrofon.

,,Když je to naposledy'' 

Musel povzdychnout, ale tolik pocitů se v něm mísilo, že začal z plného hrdla zpívat.

If I know one thing

That's true

It ain't say it's what you do

And you don't say much..


Ozval se hlasitý křik maturantů, kteří zpívali svojí oblíbenou písničku a na ten malý moment všechno bylo hrozně fajn. Jak se drželi za ruce, svoje šerpy na sobě, slzy v očích, úsměvy na rtech. To loučení na tom bylo to nejhorší. 

Zbytek plesu Ethan tancoval jako o život, bylo mu jedno s kým, chtěl se dostat na všechny, kteří pro něj něco znamenali. Poslední ploužák věnoval Melanii, se kterou tehdy chodil.

,,Mám tě ráda.'' Usmála se na něj. O jejího Alexe se starala její mamka a ona vypadala, že je zase ve formě. Porod by na ní nešel znát.
,,Já tebe taky.. ať už se s námi stalo cokoliv.''
,,Chci jen, abys věděl, že jsem vám to vždycky strašně přála. Ryan tě opravdu miluje.''

,,Děkuji.. ''
,,Vůbec není zač. A jo.. prosímtě.. hlavně na něj nezapomeň. Nechci, aby si byl s někým, ke komu nepatříš. Tak běž. Až bude po všem, až si to urovnáš v hlavě, běž sakra za ním a prožij s ním celý svůj život.''
Ethan nevěděl co na to říct, upřímně ho to překvapilo, on tyhle slova moc často neslýchal.

,,Jseš si jistá?''

,,Naprosto.''

,,To s Fabianem mi je líto.''
,,Nemusí. On za to nestál. Mám doma krásného, zdravého chlapečka a to mi k životu stačí.''
,,Změnila si se. Jsi teď mnohem silnější než kdy dřív.'' Chtěl ještě něco dodat, ale k jejich páru se přitoulal Simon. ,,Smím?'' Zeptal se co nejšetrněji. 
,,Jasně.'' Ethan se jen usmál a odešel z parketu. Všude se tancovalo, brečelo a smálo. Až tohle skončí, určitě se bude chlastat. Ale na to teď nemyslel. Postavil se na podium, aby měl rozhled na všechny své známé i neznámé. A usmál se. Život přece není jen o tom, abychom byli 24h se svojí láskou, nesmí se zapomínat na kamarády. 

Něco mu říkalo, že na tyhle roky nikdy nezapomene. A stejně tak si vzpomněl, jaký slib si dal, ale už ho nechtěl tolik dodržet. Lákalo ho vzdělání. 
Počká na něj Ryan? 
Setkají se?...
Není žádná stálá odpověď, ale vzpomeňte si na spletitost cest. 








---------------------
Konečně po několika dnech zase chytám inspiraci. Ani nevíte, jak těžký je pro mě psát tyhle poslední díly. Lidičky, strašně si cením toho, jak se vám to líbí a věřte, že já ten příběh pořád nosím v hlavě.
Chci se jen zeptat, kdy by tohle byla poslední kapitola, byli byste hodně naštvaní? 
Já jen. Potřebuju vědět. Máte zájem o třetí knížku nebo vám to takhle vyhovuje? 

Protože pokud už nechcete další knížku, skončí to na 20. kapitola (a sam víte, že tohle já fakt nechci.. miluju neukončený příběhy, ale strašně toužím dopsat fakt emotivní konec, ať už skončí jakkoliv)
Dejte mi vědět prosím! 
MrsV17