It's okay to go your own way! book 2. [CZ]

Part 4

A tak uběhlo i těch zbylých pár hodin a nastal den, kdy mělo Ryanovo srdce naposledy tlouct.
Ethan byl od samého rána v nemocnici, za ty dva dny si zvyknul na slanou pachuť v ústech, když mu slzy samovolně stékaly po obličeji.
Dnešní ráno pro něj bylo chaotické, zoufalé, šileně osamocané. Už od šesti hodin byl na svých slabých nohách a jediné, co si přál bylo, aby se stal zázrak.

Cítil se zničený, už víc jak dva dny pořádně nejedl, s rodiči nemluvil a neustálé telefonáty a textovky od mámy ignoroval. Netrvalo to nijak dlouho a Ethan si mobil prostě vypnul. Už ani nedokázal číst zprávy mezi ním a Ryanem.
Viděl v tom jen smutek, zášť k sobě, lásku, víru a smrt. Viděl  v tom všechno, co jen si pod těmy zprávami dokázala představit.
Bezmocně seděl na nemocniční židli, díval se ven z okna. Jak lidé růžných věků chodí po parku, aby se trochu prošli. Bylo tam hodně stromů, pár laviček, ale i přes tu atmosféru cítil volnost.
Možná, že to tak bylo nakonec lepší. Sice se mu nikdy nebude moct omluvit, nikdy už ho nebude moct držet za ruku a nikdy už s ním nebude moct mluvit, ale bude to lepší než jen zbytek života vysedávat v pokoji s bílými stěnami a čekat na zázrak.
Možná, že to tak už všechno mělo být a důvod, proč se Ryan neprobudil byl ten, že ho bůh prostě trestal.
Vážně zajímavé, jak se z ateisty může stát věřící, ale když ztratíte i poslední naději, že by všechno mohlo být dobré, začnete se upisovat ďáblu a skládat modlitby za své milované.

A tak dál seděl a díval se ven na park. Přemýšlel o životě. O tom bezchybném životě, který ještě před rokem vedl. Zajímavé, jak se to může obrátit, když potkáte někoho, do koho se bezhlavě zamilujete.
Ethanův život nabral plno obratů. Nedokázal si zvyknout na to, že chodil s Ryanem a teď si nedokázal zvyknout na to, že ho viděl umírat. A měl se přes to přenést.

Bylo osm hodin ráno, když přišla paní Yorková i s malou Jess, která sem chodila často po něm. Docela si padli do oka. Ryanova máma ho přestala brát jako nevítaného hosta přijmula ten strohý fakt, že se prostě mýlila. Všichni mlčky seděli a čekali na doktora. 

,,Už včera jsem se s ním rozloučila. " Zašeptala paní Yorková. Vypadala zničeně, Ethan si nedovedl představit jak moc. Jess se na něj podívala. ,,Teď je řada na tobě." 

V pokoji se rozhostilo hrobové ticho. Hnědovlasý se sehnul k tomu drobnému tělu. Vzal si Ryana do objetí , přičemž ho vískal ve vlasech a šeptal mu do ucha, jak moc ho miluje. 

Nedokázal ho pustit. Nemohl se od něj odtáhnout. Když jen si představil, jaké to bude až ho odpojí.. Nemohl dal. 

,,Nesmíš odejít. " Svíral ho pevně u svého těla, ruce měl zabořené do jeho zad a mezi nehty svíral látku a hadičky. 

,,Vždyť nikam nejdu." Uslyšel chraplavý hlas. Chvíli jen myslel, že už ho dohnala paranoia, ale náhle cítil tu důvěrně známou ruku na svém rameni. Odtáhl se a viděl Ryana jak pomalu rozlepuje své oči. 

Měl co dělat,aby nezešílel radostí. Začal plakat štěstím a přitom ho tak pevně objimal.

,,Drtíš mi žebra. " Zašeptal modrooký a Ethan se tiše zasmál.

,,Ale vážně." Dodal. Ethan se odtáhl, viděl jak všichni zírali, hlavně doktor s otevřenou pusou.

,,To není možné." Zavrtěl hlavou.

,,Co se stalo.. Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal se po chvíli Ryan.

,,Měl si autonehodu, byl jsi od dubna v kómatu. Je 29. Červenec. Právě jsme tě chteli odpojit z přístrojů.

Ahojky všichni. Tak tady to máte. Vážně jste si mysleli, že ho nechám umřít? :O To bych neudělala!! :D
V dalších dílech očekávejte další zvraty a podobně.
Děkuju moc za vaší podporu. U první knížky se blížíme k 1 000 votes, tak jen tak dál, díky moc ♥ bez vás bych to nezvládla.
Vaše MrsV17