It's okay to go your own way! book 2. [CZ]

Part 8

ČTĚTE PROSÍM POZNÁMKU AUTORA

Když se vám zdá, že vše je tak, jak má být, buď je to jen iluze a nebo máte z prdele kliku. Beze srandy, Ethan si vždy myslel, že se nemůže stát nic, co by ho zásadně změnilo; ale stalo se. 

Ztratit člověka je ještě těžší než popisují dvanáctileté holky z Bravíčka. Jako první nepřichází deprese, spíš se jedná o to, že tomu člověk nemůže uvěřit. Pak pochopí, že tohle není noční můra a příjde nic nedělání a zírání do zdi, kdy se snaží vstřebat to, co by ho v životě nenapadlo.

Ethan se cítil jako odhozený kus hadru, ačkoliv to on byl ten, který tohle všechno natropil. Posral všechno, co se dalo a ještě si slušně zadělal na pořádný průšvih. 

Více než polovinu dne zíral na strop, čož byla jeho druhá fáze rozchodu. Žaluzie pěkně zatažené, všude tma, poházený misky po celém obvodu pokoje. Byl tak líný vstát už minulý večer, že tu měl prostě zbytky od večeře a snídaně (kterou si stejně neudělal). Další jeho starostí byl otec, který stále nemohl pochopit tu tak jednoduchnou věc, že svého syna může milovat i přes to, kým je, kým se stalo a rozhodně se nemusí bát nakažení buznovské nemoci. Jenže tomu bylo marné cokoliv vysvětlovat, ten se přímo radoval, když zjistil, jak to dopadlo s tím blbcem, který naočkoval jeho syna.
Při téhle vzpomínce si muse povzdechnout. 

Bylo skoro odpoledne, když se konečně rozhodl vstát z útrob své temné komnaty. V pokoji byl takový bordel, že měl co dělat, aby se dostal přes hromadu posmrkaných kapesníčků až ke dveřím. Když to statečně zvládl, prošel celý dům a zamířil přes Boston street rovnou podél celé čtvrti.

Cestou viděl malé i velké domy.. pěkné i domy na zboření. Nakonec minul i ten Ryanův, ale tam dnes opravdu neměl namířeno. Šel totiž  podél hlavní ulice a za necelou hodinu se ocitl u rybníku, kde se konalo jejich poprvé. Jeho pocity na tenhle zážitek byly spíš bolestné, co se týče jeho zadnice, ale stejně víc převažovala ta bolest v jeho srdci, když si vzpomenul na to, jak všechno bylo perfektní, dokonalé a přesně tak, jak by to mělo být.

Všude kolem bylo ticho, dokonce i podzimní listy, které poletovaly směrem k zemi toho rámusu moc nenadělaly. Všechno bylo tak mrtvolně tiché, až měl pocit, že jediná alespoň trochu hlučná věc byl jeho sýpavý dech. 
Sedl si na břeh rybníku a zahleděl se do dálky, nebýt té včerejší události, možná by si ten výhled užíval, ale to by v něm nesměl vidět Ryanovo drobné tělo, jak se vzmítá v milostné křeči a líbá jeho rty, které se chvějí vzrušením. To by tam nesměl vidět kus jeho minulosti. Netušil jak, ale musel ho dostat zpět, i za tu cenu nejvyšší, tedy.. pokud by se mu to vůbec podařilo.

Měl pocit, že už to posral natolik, jakoby ztratil všechny dílky skládačky a už nikdy nemohl složit ten perfektní vztah, o který tolik bojoval a pro který obětoval téměř všechno.

Jenže nevěra je čin, který se dá jen těžko odpustit, a v tom byl ten problém. Když si to nedokázal odpustit sám, tak co potom Ryan?

. . . 

Ryan ležel obklopený kelímky od takové té malé zmrzliny. Normální lidé byli schopní sníst jeden, ale on si jich nakoupil asi pět a řešil tím tak svojí porozchodovou depku.

Pořád před sebou viděl toho lísavého zrzka. Jenže při představě, co všechno s ním jeho přítel prováděl mu bylo ještě hůř než ráno. 

Celé dopoledne proležel ve své posteli a jediné, co dělal byla opravdu nadměrná konzumace zmrzliny, kterou měl rozmazanou všude po obličeji a smíšenou se slzami, které nepřidávaly na dojmu, že je uplně v pohodě, jak ještě včera večer svým rodičům tvrdil.