Long way up |book 1|

Chapter 27

Po nějaké době:

Jsou lidé co už byli na svatbách a pohřbech hodně krát. Jen já jsem byla ten typ co nikdy nebyl na žádném pohřbu a svatbě. A teď mě to čekalo poprvé. Vzala jsem si černé šaty až pod kolena, boty na podpatku a černý klobouk. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a vzala si ještě černý svetřík, protože venku přicházelo podzimní počasí. Sešla jsem dolu a objala mamku. Byla též celá v černém a tak jsme vyrazily.

Pohřeb se konal na takovém kopci za hřbitovem. Už tam bylo dost lidí. Skoro nikoho jsem tu neznala. Táta se nám totiž moc nesvěřoval o svých pracovních i nepracovních vztazích, takže  jsem nikdy nevěděla, jestli vůbec má nějaké známé. Teď jsem se přesvědčila, že ano. Všichni jsme si stoupli do řad. Všimla jsem si mé babičky, dědečka a babičky z tátovi strany, Lukase a Lukasovi rodiče a to byli tak všichni koho jsem tu znala. Pohřeb začal a já vůbec nevnímala kdo co říká. Úplně jsem hypnotizovala rakev na kterém leželo spoustu kytic. Mamka mě vybídla abych předstoupila před ostatní a řekla svojí smuteční řeč. Vyšla jsem tedy z řady a šla uličkou až před ostatní. Otočila jsem se a hledala vhodná slova. ,, Víte.. Každý zná mého tátu jinak. Já ho znám jako člověka, co pracuje celý den ve své kanceláři a snaží se vydělat peníze. Snaží se abychom se měli dobře a od malička se mi věnoval. Vlastně se mnou trávil hodně času když mamka byla v práci. Vy ho možná znáte jinak. Znáte ho třeba jako člověka co stále mluví a neví kdy přestat, nebo ho znáte jako mrzutého lakomého člověka. Chci říct, že i když se mi poslední čtyři roky moc nevěnoval, nevadí mi to. Dal mi to nejkrásnější dětství za které mu děkuju. Tati... Mám tě ráda." Dořekla jsem a cítila jsem slzy v očích. Nejsem moc dobrý řečník, ale snažila jsem se. Udělala jsem dva kroky směrem k rakvi a položila na ni bílou růži. Prstem jsem přejela po černém dřevu a vydala se zpět na své místo. Lidi mi kývali na náznak toho, že se mám držet a ,že jsem to řekla dobře. Vrátila jsem se zpět k mamce. ,, Dobrý.." Pokusila se i přes slzy o úsměv. Nějak jsem nezareagovala. Jen jsem koukala před sebe, jak ostatní mluví o tom, jak poznali mého tátu a jaký měli vztah. Lukas taky mluvil. Říkal něco o tom, že svého strýce měl opravdu rád a, že je škoda, že s ním netrávil tolik času.

Když pohřeb skončil, všichni odešli a zůstala jsem tam jen já s mamkou. ,,Počkám v autě." Položila mi ruku na rameno a potom odešla dolů pod kopec, kde jsme měli zaparkované naše auto. Měla jsem propletené ruce a seděla na kameni co byl poblíž. Přemýšlela jsem o tom, jak to, že je tu bez něj takové prázdno, jak je tu divně a, že už ho vlastně nikdy neuvidím. Bylo to divné, opravdu divné. Bude nějakou delší dobu trvat než si na to, že tu není, zvyknu. Pofukoval příjemný větřík a já uznala za vhodné, že je čas jet domu. Ještě naposledy jsem se podívala na rakev a potom jsem šla úzkou cestičkou z hlíny, dolů k autu, kde na mě už čekala mamka. Škoda, že je neděle a zítra musím do školy. To se mi opravdu chce. Nasedla jsem k mamce do auta a mamka nastartovala. Vyjely jsme z místa a jely jsme domů. V autě bylo dusno, tak jsem si pootevřela okno a užívala si vítr co na mě fouká.

Sedla jsem si opět do okna a koukala ven. Ráda bych řekla, že se stalo něco co ve mě nic nevzbudilo, ale lhala bych. Vidět ho, jak jde k našemu domu a za chůze si sundavá černou kapuci, ze které čouhaly jeho blond vlasy bylo něco, jako čekat na Vánoce v půlce července. Nemožné a divné. Překvapilo mě, že jeho vlasy jsou zase blond. Měl je předci obarvené na černo. Ale co.. Mě je to přece jedno.Sesunula jsem se po okně na zem a čekala. Co teď? Já s ním mluvit nechci, ale přeci ho nemůžu nechat stát venku."  Přemýšlela jsem. Zvedla jsem se ze země a běžela po schodech dolů. ,,Mamí?" Zeptala jsem se. Žádná odpověď. Šla jsem nakoupit. Mamka" Přečetla jsem papírek co ležel na stole. Zaklepal. Panebože on zaklepal! Kam se mám schovat?! Pod postel jako v Outlast?" Uvažovala jsem šeptem nahlas. Přecházela jsem po předsíni tam a zase zpátky a tam a zase zpátky. ,,Kelly vím že jsi tam! V okně jsi moc nápadná. Musíš se zlepšit." Zasmál se. Ten jeho smích mi chyběl. Už jsem to prostě nevydržela a otevřela jsem. Stál tam naproti mně. Jeho zelené oči mě doslova hypnotizovaly. Usmíval se, usmíval se jako ten největší idiot, kterého jsem kdy poznala. To byl celý on. Snažil se abych se usmála, ale to se mu nepodaří. Ne dnes ne. ,,Tak co potřebuješ?" Opřela jsem se o rám dveří. ,,Já? Já nic nepotřebuju pokud vím." Ušklíbl se a rukou si upravil vlasy. Na ten pohyb jak si pročísl rukou vlasy jsem upřeně zírala. ,,Nekoukej na mě tak." Pronesl. Zamračila jsem se a podívala se mu do očí. ,,Takže chceš říct, že potřebuju něco já?!" Ukázala jsem na sebe. Zvedl obočí a potom pronesl:,, Nepozveš mě dál?" Usmál se jako neviňátko. Pohledem jsem si ho přeměřila a potom jsem mu ustoupila z cesty na náznak, že smí jít dále. Bylo vidět, že je rád, že na mě má takový vliv. Já jsem ale dvakrát ráda nebyla. Zavřela jsem za ním dveře. ,,Sedni si." Řekla jsem mu a ukázala na pohovku v obýváku. Popošel k sedačce a přes hlavu si sundal mikinu. Čímž si vyhrnul i tričko. Možná to byl záměr a nebo jen náhoda, ale mě se naskytl pohled na jeho dokonalé břicho. Zkousla jsem si ret. Šibalsky se usmál na náznak, že mě má omotanou kolem prstů. Konečně se posadil. ,,Dáš si něco k pití?" Zeptala jsem se. Mikinu si dal do klína a s přimhouřenýma očima se na mě podíval. ,,Džus." Pronesl a já došla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a vyndala džus. Nalila jsem ho do skleničky a skleničku donesla Evenovi který seděl v obýváku. Posadila jsem se vedle něj a nohy jsem si přitáhla k sobě. ,,Chtěl jsem ti to vysvětlit.." Začal. ,,Nevím o čem mluvíš. Nemáš mi co vysvětlovat. Jsme jen kamarádi vzpomínáš? Mě do toho nic není. Každý jdeme svou cestou." Usmála jsem se falešně. ,,Kelly nezačínej zas. Nechci se hádat." Sklopil zrak a já se zamračila. ,,Já se nehádám. Jen říkám to co je pravda." Vyjekla jsem a zase jsem cítila jak mám slzy v očích. ,, Víš že to tak není!" Prosazoval si svou. Zasmála jsem se. ,,Jasně... A co věta: Měli bychom být jen kamarádi?! To bylo co? To jsi prohodil jen tak ze srandy? Myslíš, že to pro mě není těžký?!" Zrychlil se mi tep, byla jsem naštvaná, špatně se mi dýchalo. ,,Kelly uklidni se..Pšššš..." Utišoval mě a potom.. Potom mě dámy a pánové objal. Hrozně mě to překvapilo, ale objetí jsem mu oplatila. Byl to neuvěřitelný pocit ho mít zase u sebe, cítit jeho vůni. Hladil mě po zádech. Věděl jak mě uklidnit. ,,Promiň Kelly.. Byl jsem naštvanej. Ta holka byla jenom hra. Chtěl jsem se ti pomstít. Naštvat tě. Promiň byla to chyba..." Šeptal. Nemohla jsem tomu uvěřit. ,,Oba jsme udělali chybu." Usmála jsem se.

,,Víš tati.. A takhle to bylo. Jo jsem hrozně nezodpovědná, že jsem šla na párty aniž byste o tom věděli, ale vím že byste mi to nedovolili. Ano přiznávám se že jsem to trochu přehnala s alkoholem, ale nakonec se s Evenem vše vysvětlilo a to je hlavní." Usmála jsem se a položila na hrob mého táty takový blyštivý kamínek. ,,Tak ahoj." Usmála jsem se a šla dolů z kopce k autu, kde čekala mamka. Jela se mnou do práce. Vysadila mě před salonem a já jí jen na pozdrav zamávala. ,,Ahoj." Pozdravila jsem Bellu a Betty. Brigádnice které v salonu pracovaly rovněž jako já. Usmály se na mě a potom se dál věnovaly svým zákaznicím. ,,Venku je kráááásné podzimní počasí." Vyjekla jsem a pověsila si khaki bundu na věšák. Bella a Betty se na sebe překvapeně podívaly. ,,Kelly ty jsi něco pila?" Ušklíbly se a zákaznice se zachichotaly. ,,Ne, jen mám dobrou náladu." Řekla jsem a šla se věnovat své zákaznici co zrovna přišla.  ,,Táákže.. Zase melíry?" Podívala jsem se na svojí zákaznici do zrcadla a prohlížela jí její vlasy a představovala si, jak by jsem to tak mohla udělat. ,,Ano.. Ale tentokrát nějakou netradiční barvu.." Odpověděla mi když jsem jí uvazovala černý plášť kolem krku. ,,Takže třeba nějaká vínová?" Zeptala jsem se a ona přikývla. ,,Bonjour dámy." Přišla z kanceláře naše šéfová a já hned přišla k ní a vysvětlila jsem jí, že nemám moc času učit její dceru na Pillgrimovi. ,,Já to naprosto chápu." Odpověděla chápavě. Snad to myslela vážně a nebyla nějak naštvaná.