Summer with Summer

20. chapter (30th July)

P.A.: Hola! je tu další kapitola! :D Doufám, že se vám bude líbit a budu ráda za váš komentář a vote :) xxy Hanča P.S.: nezapomeňte na to, že jste úžasní! :)

Rozhodla jsem se, že napíšu knížku. MOJE PRAŠTĚNÁ RODINA A CHUDÁK JÁ.

Výstižnej název nemyslíš?

Protože já si začínám myslet, že moje rodina opravdu není normální? /Sorry MAMI, ne ../

Moje máma je schopná chodit po baráku jenom tak v podprsence, i když ví, že tu jsou i jiný lidi než její děti (a debilní přítelkyně jejího syna)

Brácha zase neumí bejt dlouho naštvanej. Dneska je 07/30/2015 a on už zase v pohodičce chrápe s Nicki nejen v jedný posteli. Z jejich usmiřování budu mít teď už doopravdy celoživotní trauma. A ještě mě děsně štve, že se s NÍ ON usmířil. On bude fakt blbej. Ew -.-

Jako, ale abys to zas nepochopil, že chci aby byl brácha nešťastnej. To ne. V žádným případě. Jen si říkám, že by všem prospělo, kdyby byl šťastnej s někým jiným než z timhle blonďatym blbim nánovatym vidličkovokonvicovatym červený auta, prachy a hokejisty milujícím vědrem na vodu, který je tak tupý, že do něj nejdou ani ti malí zmetci, co tak rádi žerou dřevo.

Fakt jsem ráda, že vypadnu do tý Kanady, kde jak doufám, za celej ten měsíc nenarazím ani na jednoho idiota podobnýho Nicki. Což si myslím, že se mi splní, protože výskyt Nickiton vidličkos obecnos je v oblastech Kanady děsně ojedinělý, jelikož na celém světe je pouze jeden exemplář tohoto děsně mentálně podprůměrného tvora a ten se v současné době zdržuje na Floridě a podle jeho vlastních slov, které si dovoluji citovat a následně přeložit: „hahuh haha huheh hu Kanada" (překlad: Do Kanady se neplánuju v letošním roce podívat), se do Kanady nechystá ani podívat, takže jsem si na 98% jistá (ty 2% jsou pro jistotu, abych nevypadala, že jsem nějaká vědma nebo tak něco), že obyvatelé Kanady zažijí (společně se mnou) příjemný srpen roku 2015

A výlet do Kanady má ještě víc než jedno pozitivum.

Tím, že si odjedu na tuhle zaslouženou dovolenou se vyhnu další katastrofě, tentokrát ve formě mé milované tetičky Brooklyn, která nebydlí v Brooklynu, jak by se k ní hodilo, ale na Manhattanu, v nějakým přepychovým hotelu nebo co. Dělá tam ředitelku a tak místo toho, aby si koupila byt, tak si nechala od zaměstnavatele do smlouvy napsat, že si klidně ubere 14 dní z dovolený každej rok, jen aby mohla bydlet v tom hotelu.

Je šílená a má praštěnej přízvuk. A její věty „U nás v New Yorku" „ U nás na Manhattanu" a „U mě v mém hotelu" jsou mojí ještě větší noční můrou než test z matiky, fyziky, chemie a biologie v jeden den.

Já odlítám 08/01/2015 a ona v ten samej den přilítá, jenže já odlítám dřív než ona přiletí. Hell yeah!

A abys pochopil proč jí tak nesnáším, dám ti takovou malou ukázku, jak to vždy chodí.

To si takhle tetička Brooklyn po xx trilionech let (po jednom roce) vzpomene, že má taky sestru, který bydlí na Floridě a tak se rozhodne jí navštívit. Už když letí letadlem, tak spřádá různé plány jak za dobu své návštěvy všechny co nejvíc otrávit, přemejšlí nad tím, kdo že asi bude jejím letošním cílem? Že by to byla její malinká neteřinka Summer? Proč ne!

Jen co vystoupí z taxíku, který ji vezl až z letiště, z čehož je mírně iritovaná, jelikož čekala přivítání „jako u nich v New Yorku", které znamená, že bychom jí asi měli házet kytky pod nohy (já bych nejradši házela trní nebo nějaký klacky), jenže to by se milá tetička musela ohlásit, kterým, že letem sem dorazí. Ale to je vedlejší.

Vystoupí z taxíku a jeho řidiči dá hnusně tučné dýško, ten by jí za to div těma kuframa neproboural díru do naší zdi, jen aby mohla projít. Protože na co používat dveře, že ano?

Tetička Brooklyn je polichocena tím zájmem, který je podle ní ze strany toho „velice galantního a typicky newyorského" muže zcela nehraný, řekne mu, že cesta s ním byla neobyčejná a další takový ty kecy, který si ten chlápek vyslechne a přitom žmoulá tučný dýško v kapse, aby to vydržel.

Ona zazvoní a třikrát zaklepe na dveře. Uvnitř všechno ztichne a všichni po sobě koukají, jako by snad měli za deset vteřin zemřít. Nikdo se nevydává ke dveřím, aby je otevřel a jako první čelil té zkáze, která se jmenuje Brooklyn z Manhattanu.

Další zvonek a další tři zaklepání. Máma se zvedá a za tichého žalostného sténání (nás) obou jejích dětí se vydává otevřít. Jakmile to udělá, není cesty zpět. Tetička Brooklyn s širokým zubatým úsměvem na jejích sytě fialově namatlaných rtech a hrozně velkým nosem, příšernýma brejlema, děsně upnutým drdolem, který nosí jen takový ty manažerky a jinak vysoce postavený ženský, který opustil nejen manžel ale i všechen humor, se přitiskne v objetí na mou nebohou mámu, která jen zalape po dechu a přidušeně začne blekotat něco o tom, jak tetu děsně ráda vidí a že se těší na všechny ty novinky, který se za celej ten dlouhej rok v tom Jablku udály.

Teta se hraně zasměje a pustí mojí mámu, pohledem přelítne místnost a v tom uvidí chudáčky děti (nás), který by se nejradši krčily někde za křeslem. „Děti moje!" vykřikne a už se žene. Prvně k bráchovi, který jí statečně obejme a pak s přitupělým výrazem na tváři kýve na všechno, co mu tetička řekne. On by byl schopnej jít plavat i do nádrže plný žraloků, jen aby měl vítání s tetičkou za sebou. A u mě to není jinak.

Jen co se na mě tetička přisaje jako pijavice (kterou bych ovšem měla tak milionkrát radši), začne mi vykládat, jak moc jsem vyrostla, kam že se chystám na vysokou a jestli mi má stále držet místo v tom JEJÍM hotelu, kterej je jak asi už dobře vím na tom proslulým Manhattanu, kterej je v New Yorku.

Stále mě drží v objetí, chce abych jí drbala na zádech a začne se mě vyptávat na to jak to mám s kluky, což jsou podle jejího slovníku - mladí gentlemanové, jestli jsem stále s Kylem. Když jí odpovím, že ne (a to už jí to odpovídám asi 3 roky stále stejně), tak se pomalu div nerozpláče. „Už jsem vám nechala pomalu dělat soupravu na svatbu. Byli byste tak krásný pár. A u mě v hotelu byste na všechno dostali slevu. Jsme přeci jenom rodina, no ne?"

Po chvíli dalšího vyptávání se tetička rozhodne, že je moc unavená, a že si jde lehnout. Všichni mírně pookřejou, jenže tetička si to v půlce cesty rozmyslí a řekne, že bude s náma v obýváku. Sedí tam a vypráví. O údržbě nějakejch trubek v jejím hotelu, o tom, že v jejím hotelu byla přes jednu noc nějaká slavná hvězda, že se tam chtěl oženit tenhle multimiliardář, kterej byl prej úplně na chlup stejnej jako ten můj oblíbejen Tony Stark - vysokej blonďák, velice milej a dost udivenej, když mu řekla, že je Iron Manovi dost podobnej. Chudák chlap.

Pak se začne vyptávat bráchy, jak to vypadá s tou jeho kariérou, kolik holí za minulou sezonu zlomil, jestli měl otřes mozku, zlomenej nos, ruku nebo nohu a taky jestli už si našel ženu svého života, se kterou by chtěl mít minimálně tak deset dětí. Při téhle otázce se vyčítavě podívá na mě, protože Kyle.

Náhle v půlce slova usne. My si oddychneme a jdeme dělat něco normálního. Tetička chrápe jako americkej náklaďák a doma je pohodička.

Jenže pak všichni domácí ulehnou do svých postelí, aby načerpali síly na další výslechy s lampičkou svítící přímo do obličeje a tetička se vzbudí, potichu vleze do pokojů jednoho ze spících nebožáků a začne mu tam co nejtišeji uklízet.

Ráno se probudíme a boom. Zkáza v pokoji. Všechno přerovnaný. Nikde nemůže člověk nic najít. Teda mimo velkýho listu papíru na pracovním stole „Měl/a jsi tu nepořádek. Teta."

Eh. Eh. Eh. Takže proto se na tetičku Brooklyn netěším, i když tohle nevypadá ještě tak zle. Ale ono je to pak ještě horší, ale víš, já jsem už líná psát něco dalšího, takže třeba příště. Bolí mě ruka a myslím, že tohle budu považovat za ten nejdelší zápis, jakej jsem tady do tohodle letního deníku kdy udělala.

To je asi všechno.

Summer

P.S.: Nesnáším balení, ale miluju cestování! :D