EMMA

3.

Smrt ředitele školy vyvovala hrozivý rozruch. Všichni se mě ptali jestli jsem v pořádku, jelikož jsem jako jediná stála a nic jsem nedělala. Teda podle nich jsem nic nedělala, kdyby jen věděli.

Všechno jsem to svedla na šok, který mě ochromil a nemohla jsem se pohnout a ani mluvit. Jsem přece křehká dívka, kterou smrt blízkého člověka naprosto vyvede z míry. Ale abych řekla pravdu, v duchu jsem se radovala. Jeho žen amožná nebude mít takovou radost jako já. A co potom jeho milenka, to už nebudou letní Bahamy. Ušklíbla jsem se, ale tak aby mě nikdo neviděl a po předání diplomů jsem se raději sebrala a šla domů. S teplým pocitem na srdci. Možná trochu ironie k usmaženému srdci pana ředitele.

Když jsem došla domů, zjistila jsem, že na sobě mám stále rudý talár. Rychle jsem ho ze sebe shodila a pověsila do skříně. Vedle těch ostatních. Sice to vypadalo jako cirkusový šatník, ale byly to vzpomínky. Možná jsem krutá, ale vzpomínky mě udržují v bdělosti. Vše mi připomínají a především mi připomínají čím jsem byla. Jak ubohá jsem byla a jak silná a odolná jsem teď.

To mi připomnělo ty dny, kdy jsem byla hodná. Vždycky se nad nimi chvilku pozastavím a vzpomínám a beru si z nich ponaučení. Ponaučení do života, že člověk musí být silný a nezávislý. Nikdy nesmí na nikom lpět. Především ne na muži.

Začnu to kýčovitě. Psal se rok 1994 a já byla uplně jiná. Ano vypadala jsem stejně, ale má duše byla čistější než kdy předtím a mé srdce překypovalo štěstím. Protože v mém životě byl on. Ten který byl mou radostí a vším co jsem si mohla přát. Anthony Guzman. Obyčejný člověk, nepřekypoval vnější krásou, tím nechci říct, že nebyl krásný, to byl. Ale jeho vnitří kráse se nedalo odolat. Hodnějšího člověka byl nenašla. Jeho úsměv a jeho oči tady byly vždy jen pro mě. A když promluvil. Když mi říkal "Miluji tě" padala jsem blahem a nechtěla jsem ho nikdy opustit. Proč bych taky měla? Byla jsem sice skoro 100 letá čarodějnice, ale tělo jsem měla stále jako dvacátnice. Nic proti naší lásce nestálo.

Nejšťastnější den v mém životě. Když na to, ale teď pomyslím, spíš to bylo mé prokletí, ale tenkrát jsem to brala jako požehnání.

V ten den jsem si to nakráčela do ordinace gynekologa. Normálně tam chodit nemusím, problémy jsem s určitou částí těla nikdy neměla, ale teď nepřišlo něco co přijít mělo a docela mě to vystrašilo. Ale i pohladilo na duši. Že by se má a Anthonyho láska konečně spojila v jednu, hmatatelnou věc? Tedy člověka?

Vešla jsem s lehce roztřepanýma nohama a položila se na studené bílé lehátko.

"Dobrý den pane doktore, potřebovala bych od Vás radu. Myslím, že jsem těhotná." podívala jsem se na něj a snažila se neklepat. Nevím jestli strachem nebo nedočkavostí.

Pan doktor si vzal do ruky ultrazvuk, dal na něj trošku průhledného gelu a už mi s tím vším jezdil po holém břiše. Žádná sláva, docela to studělo.

"Tak tady ho máme. Schovával se. Nebo že by snad ona?" podíval se na mě a žertovně zahýbal s obočím. "Gratuluji Vám slečno Dormer. Ode dneška jste oficiálně těhotná."

Oficiálně těhotná? Tahle věta mi hučela v hlavě. S tichým nashledanou jsem se oblékla a pomalu vyšla z ordinace. V hlavě jsem měla miliony myšlenek. Bude to holčička nebo chlapeček? Jak to říct Anthonymu? Jak to všechno udělat? Jsem čarodějka, nejvyšší. Bude to bezpečné? Ne, to nesmím udělat. Nesmí se to dozvědět. Nikdy. Jen by nám to přitížilo.

Z radostného okamžiku se stala noční můra. Musím před svou láskou utajit těhotenství. Musím mu lhát do očí, nesmím mu říct, že bude táta. Že by někdy mohl být táta. Trhalo mi to srdce na kusy, ale věděla jsem, že je to jediné východisko.