EMMA

10.

Pár okamžiků jsem ta ještě stála. V uších jsem slyšela jeho křik a naříkání. Bolest v jeho očích, které se na mě naposledy podívaly mě budou pronásledovat do konce života. Ale udělala jsem to a díky tomu jsem se změnila. Ze vteřiny na vteřinu jsem se stala jiným člověkem.

Mimoděk jsem si sáhla na břicho abych ucítila malou. Ležela tam poklidně, ničím nerušená a rozhodně nevěděla, co jsem právě udělala. Zabila jsem jí otce. Tátu, kterého by stejně nikdy nepotkala. Jaká ironie života, že jsem se jí vzdala kvůli záchraně jeho života. A teď? Teď jsem ho zabila svou vlastní rukou, svou vlastní mocí. Nezůstalo z něj nic jiného než hromádka prachu pomalu mizící v londýnském vzduchu. Očima jsem těkala mezi popelem a tou ženou co ještě stála v tmavém koutě. Byla jsem neskutečně naštvaná a chtěla jsem po ní hodit další ohnivý pozdrav, ale jen co jsem mihla očima na ni, byla pryč. Z ničeho nic se vypařila. Nechápala jsem to, ale na to jsem neměla čas. Nechtěla jsem to řešit, prostě se tak stalo. Mé srdce se navždy uzavřelo a zůstala v něm jen malá komůrka citu, a tu zaplním mou dcerou.

V očích se mi v tu chvíli nezračilo vůbec nic. Strach, zklamání ani bolest. Kdyby mi někdo řekl, že oči jsou bránou do duše, tak by to znamenalo, že duši nemám. Že prostě odešla a nechala mě tady. Jen mou prázdnou schránku. Otočila jsem se a pomalým krokem jsem kráčela zpátky do domu, kde na mě čekala roztřepaná Natalie.

Hned jak jsem vešla dovnitř rozeběhla se ke mě a zadívala se mi do očí. "Co se stalo?" řekla roztřeseně a pevně mě chytla kolem ramen. Mé nohy byly najednou pevné jako skála, chtěla jsem se sesypat k zemi, ale nepovedlo se mi to. Jen jsem se na ni podívala. Lehce jsem pohnula hlavou a prohlédla si ji. Na tváři se mi vytvořil až nebezpečně klidný úsměv. "Všechno je v pořádku." řekla jsem snad opravdu upřímně. Něco se ve mě zlomilo a nešlo to vrátit zpátky.

Má sestra mi ale nevěřila. Svůj stisk ještě zesílila a zvýšila na mě hlas. "Zeptám se tě ještě jednou, co jsi udělala?" její oči by se daly vyměnit s očima maniaka a nikdo by nic nepoznal. Znovu jsem jí s klidným hlasem oznámila, že se nic nestalo a že je to v pořádku. Nechtěla jsem aby mě vyslýchala. Dnes jsem toho měla tak akorát dost a musela jsem ještě něco vyřešit.

"Natalie, můžeš mě nechat samotnou, prosím?" řekla jsem upřímně. Potřebovala jsem si s někým promluvit a rozhodně u toho nesměla být. Nepochopila by to. Je to sice má sestra, ale má své zásady, které by nikdy nepřekročila a já v posledním měsíci překročila snad všechny.

Nechápavě se na mě podívala, ale pomalu couvala ven ze dveří. Bylo jí jasné, že něco není v pořádku, ale taky mě dostatečně znala, aby věděla kdy má odejít. "Opatruj se. A kdyby něco. Jsem tady." řekne rozhodně a potom zmizí za zavřenými dveřmi a já zůstanu v bytě opět sama.

Rozhlédnu se po pokoji. Na skříních a policích leží rámečky s fotkami. S fotkami, které zobrazují jak jsme byli s Anthonym šťastní. Na jedné se líbáme, na té další mě drží v obětí a na té třetí si dělá srandu a použil mé vlasy jako svůj knír. Stále čekám kdy to na mě dopadne. Kdy na mě dopadne silná, krutá ruka reality a uzemní mě. Čekám kdy padnu k zemi v pláči, ze kterého se už nikdy nedostanu. Ale tahle chvíle nepřichází a ani ji necítím v blízkosti.

Rychlým krokem jsem se dostala ze svého postoje a rozešla jsem se k poličkám a jedním švihem ruky jsem všechny fotky sesypala na zem. Nemusela jsem se jich ani dotýkat. Má magie to udělala za mě. Stála jsem v pokoji a znovu pohodila rukou. Ze skříní v horním patře se začalo snášet Anthonyho oblečení, které pomalu dopadalo na hromádku s fotkami. Když se vše nakupilo na docela velký kopec, zapálila jsem to. Zapálila jsem všechnu svou minulost a všechny vzpomínky.

Posadila jsem se na gauč a sledovala jsem jak plameny olizují naše šťastné obličeje. Jak pomalu a nenavratitelně ničí jeho oblíbené košile a kalhoty. Stále jsem čekala pocit beznaděje. Mělo mě to alespoň mrzet, ale nic. Přestala jsem to vyhledávat a zůstala jsem spokojena se svou mrtvou duší.

V tu chvíli jsem za krkem ucítila studený dech a něčí urputný smích. Rychlým pohybem jsem se otočila připravena zaútočit. Stál tam Belial, v celé své kráse a díval se na tu spoušť co jsem v pokoji provedla. "Nečekal jsem, že by jsi někdy udělala něco tak. Krásného." řekne a já bych se i vsadila, že to myslel vážně. U něj, ale člověk nikdy neví. On ale ve svém proslovu pokračoval. "Miluju ironii světa a to, jak osud dokáže všechno krásně zamotat ale ty Emmo? Ty jsi hotový drahokam, mezi tímhle vším." podíval se na mě svýma očima, které mu černě probleskly. Okamžitě jsem si položila ruce na břicho a v tu chvíli mi to došlo. Doopravdy mi to došlo. Zaslíbila jsem dceru Belialovi, abych zachránila Tonyho, ale k čemu to bylo, když jsem ho stejně zabila? A on to určitě věděl. "Ty jsi to na mě nachystal. Věděl jsi co se stane, ale stejně jsi mě nechal abych se s tebou domluvila. Ale já to tak nenechám. Nic jsem nepodepsala, jen jsem pokynula hlavou. Mou dceru nedostaneš!" zakřičela jsem na něj. Jeho výraz se ani trochu nezměnil. Stále se na mě dívat klidným byť nebezpečným pohledem.

"Neupsala jsi se mi, to je pravda. Ale i tvé souhlasné pokynutí se počítá. Nepřišel jsem se ti vysmívat nebo s tebou měnit dohody. Přišel jsem se zeptat na jméno. Jméno tvé nenarozené dcery." sledoval mě a doslova propichoval pohledem. Nevěděla jsem co mu na to mám říct. Ale jedno jsem věděla, svou dceru mu jen tak nepřenechám nikdy mu ji nedám i kdybych ji měla celý život bránit.

"K čemu potřebuješ její jméno? Chceš jí snad vyrobit postýlku s jejími iniciály?" snažila jsem se rozptýlit vtipem, ale moc mi to nepomohlo. Stále jsem cítila, jakoby už byla jeho. Jakoby mi ji už vzal a mi nezůstal vůbec nikdo. Na tohle mi neodpověděl, pouze mu ještě více ztvrdly rysy, když jsem se mu zadívala do očí. Poté jsem sklopila ty své a z mých úst vyšlo jen zašeptání. "Annie, bude to Annie."