EMMA

30.

Zůstala jsem stát jak opařená. Natalie do mě dloubla, protože si všimla mého tranzu, teda podle mého ji překvapilo, že jsem vylila vÍno na podlahu, i se skleničkou. Alkohol ten mám ráda a rozhodně s ním nikdy neplýtvám a teď? Dopadlo to jak dopadlo. „Natalie,omluv mě prosím na chvíli musím chvilku na vzduch, hned jsem zpátky." Drala jsem se ven z místnosti, abych do plic načerpala trochu vzduchu. Ten který jsem si pouštěla do plic sama mi už nestačil. Nezajímali mě lidé kolem mě, odhazovala jsem je prudkým větrem nebo pod nimi lámala parkety aby je to zastavilo. Musela jsem okamžitě vypadnout. Najednou na mě dopadly všechny vzpomínky s Oliverem. Především ty pocity, které jsem cítila když byl poblíž. Po tom všem co se mi stalo jsem to jednoduše vyhodila z hlavy, ale teď po tom všem s Natalií jsem očividně vnímavější. V hlavě se mi rojily myšlenky na to, jak byl u mě doma a vyprávěl mi svůj příběh. Jak jsem stála mezi dveřmi a dělala, že je mi jedno co říká a že mě to vůbec nezajímá. Ale byla to lež. Zajímalo mě to. Víc než cokoliv jiného. Potom se to ale vše pokazilo, Vlad ho ovládl a donutil ho aby se ze mě napil. Nevědomky jsem si sáhla při běhu ze sálu na krk, cítila jsem tam ještě jeho dech, jeho ostré špičáky jak se mi prodírají kůží, jak se jeho ústa naplňují mou krví a on ji lačně hltá. Celé se mi to objevilo před očima a zatočila se mi hlava. Zrovna jsem rozrazila velké vchodové dveře a objevila se venku. V tu chvíli jsem před sebou viděla pouze temnotu. Temnotu,která ke mně přicházela z obou stran a uprostřed se setkala. Očekávala jsem prudký náraz na tvrdé schody vedoucí nahoru. Náraz se ale k mému překvapení nekonal. Místo betonových schodů jsem pod sebou ucítila pevné paže, které mě chytily za pas a pomalu táhly nahoru. Začala jsem zrychleně mrkat abych zahnala temnotu, která mě stále obklopovala. O pár vteřin později jsem se vzpamatovala a podívala se na svého zachránce.

„Olivere,co tady děláš? Byl jsi tam...," mluvila jsem trochu roztěkaně,a sledovala každý jeho pohyb. „Vlad ti přece dal jasně najevo co si myslí o tom abychom se setkávali. Tohle nejde. Okamžitě musíš odejít." Oliverem to trhlo, nejspíš můj hlas zněl až příliš vážně. Vytrhla jsem se z jeho pomocné náruče a upravila si své černé šaty. Rozhodně jsem nechtěla vypadat jako chudinka, která potřebuje pomoc. Kdyby se náhodou ptal svedu to na víno. Protože když vás nenapadá lepší výmluva proč padáte večer na schodech, víno to vždy zachrání. Víno si nestěžuje  a nikdy na vás nepráskne, že jste lhali. Je to univerzální odpověď.

Ale Oliver se neptal, jen se na mě díval a mlčel. To bylo snad horší než kdyby mluvil, protože jsem absolutně nevěděla co se mu rojí v hlavě. Většinou mluvil pořád, vysvětloval plno věcí, mluvilo sobě nebo o čemkoliv jiném. V tuhle chvíli ne, stál tam v tom svém přesně padnoucím obleku, který se rozhodně nikde nekrabatil, délka byla přesně pro něj, Nikde nic neodstávalo,nikde nic neubývalo. Všechno bylo přesně tak, jak by mělo být.Byl prostě perfektní. Vlasy měl sčesané nahoru a v obličeji rošťácký výraz. Takový jako obvykle. Ale stále nemluvil, jen přešlapoval z nohy na nohu. V hlavě se mi rojily myšlenky co dělat. V první chvíli jsem chtěla utéct, vlastně jsem to taky udělala, a skoro se rozbila na schodech. Teď je tady zase a mě došly slova. V hlavě jich mám plno, ale v ústech žádná. Jen sucho a prázdno. Přesně tohle se mnou Oliver dělá. Když tady nebyl, když byl od mé osoby co nejdál byla jsem v pořádku, nic jsem neřešila, jen Natalii. On se prostě jen tak zjeví, zachránímě před pádem a znovu tady je. V celé své kráse a já opět nemám co říct. V hlavě mi krouží pouze poslední hrozivá vzpomínka a bojím se, že nikdy nezmizí.

Ale měla bych se vzpamatovat. Jsem přece Emma a tu nic nerozhodí. Jsem nejvyšší čarodějka, která se stará sama o sebe, a nikdo jiný ji nezajímá. Tak proč se to najednou všechno mění? Co se děje tak zvláštního v mém okolí. A co to vlastně všechno začalo?