EMMA

4.

Přišla jsem domů, se sklopenou hlavou jsem se došourala pomalu k černému koženému gauči a položila jsem se na něj. Očima jsem na stropě vyhledávala jen náznak nějaké zajímavosti a snažila jsem se udusit ty hlasy, které jsem měla ve své hlavě.

"Čekáš dítě."

"Budeš mít holčičku."

"Musíš to říct Anthonymu."

"Budete přece rodina."

Udusit tyhle protivné hlasy, které mi doslova řvaly v hlavě bylo skoro nemožné. Ležela jsem na gauči a sledovala strop. Nic zvláštního na něm nebylo, ale musela jsem se uklidnit. Pohla jsem skoro netečně rukou a ve vzduchu kolem mě začaly poletovat ohnivé střípky a postupně se měnily  v malé postavičky, které spolu začaly tančit. Vypadaly šťastně. Rozhodně šťastněji než já teď. Položila jsem si pravou ruku na břicho a snažila se koncentrovat a soustředit se jen na to malé uvnitř mého těla. Zaposlouchala jsem se do zvuku jejího srdce. Nevím jak, ale věděla jsem, že to bude děvče. To nejkrásnější děvče na světě a že bude celá po tátovi. Držela jsem ruku, na svém lehce zvětšeném břiše a do očí se mi draly slzy. Nešlo tomu zabránit a po pár vteřinách se mi po tvářích kutálely obří slzy a vpíjely se do polštáře, který jsem měla pod hlavou. K pravé rue na břiše jsem přidala i levou a znovu jsem se zaposlouchala do zvuku jejího srdce. Bylo to tak uklidňující. Znělo klidně a přitom rychle. Tlouklo jako o závod, bezstarostně.

Nevěděla jsem co mám dělat. Stále jsem se dívala na strop a na tančící postavičky, které se mi před očima pomalu rozplynuly a nahradil je jen můj pláč. Nebyla jsem schopná se na nic jiného soustředit jen na něj a na srdce mé nenarozené dcerky.

Z polovičního tranzu mě vzbudilo až zaklepání na vchodové dveře. Rychle jsem si utřela oči, upravila triko, lehce ho nařasila v oblasti břicha aby nic nebylo poznat a šla otevřít. Za dveřmi jsem spatřila známou tvář, mou sestřičku Natalii. Vrhla se na mě a začala mě objímat. Byla jsem docela v šoku, protože jsem absolutně nevěděla co se děje, ale po chvíli mě to trklo, hned jak jsem na svém rameni ucítila něco mokrého. Ona brečela. Brečela, protože si byla přesně vědoma toho co právě prožívám. Říkaly jsme tomu pouto dvojčat.

"Natalie. Já vím. Já vím. Ale já nemůžu." řekla jsem jí a v krku se mi znovu objevil knedlík a oči se mi zalily slzami. Jedním mávnutím ruky jsem zavřela dveře, kterými vstoupila aby nás nikdo neslyšel. Nepotřebuji nenasytné uši mých sousedů.

"Emmo. Vždyť je to zázrak. Je to úžasné, jsi těhotná. Stalo se co se mělo stát a je to skvělé. Je to požehnání." když to říkala, cítila jsem z jejích slov všechnu tu upřímnost. Ale ona si neuvědomovala ty následky a to co mou dceru může čekat. Jsem nejvyšší, nemohu si dovolit mít kolem sebe dalšího člověka, kterého mohu ztratit.

Podívala jsem se jí do očí a chytila ji za obě ruce a příjemně je zahřála. Vždy jsem se takhle uklidňovala, její dotek mě uklidňoval.

"Natalie já tě chápu, vím jak to myslíš. Ani si nedokážeš představit jakou jsem měla ze začátku radost, jaké teplo se mi vlivo do žil a jak mi začalo bušit srdce. Ale hned to pominulo, když jsem si vzpomněla na všechny zlé bytosti kolem nás. Všechno co by jí mohlo ublížit a všechno co by se přes ní mohlo dostat ke mě. Tohle já nemohu dovolit." přes záplavu slz v mých očích jsem jí skoro neviděla, ale nepouštěla jsem ji. Nedokázala jsem si představit pocit odloučení. Byl to sice jen pouhý dotek ale nemohla jsem, nemohla jsem ji pustit.

Ale ona mě pustila, ale jen na vteřinu. Pustila mě jen proto aby mě následně mohla obejmout. Přitiskla své malé tělíčko k mému a mě se v obličeji ocitly její blonďaté vlasy. Tiskla mě k sobě pevně, ale přitom jemně. Přiklonila se k mému uchu a zašeptala: "Emmo jsem tvá sestra a budu po tvém boku při každém tvém rozhodnutí. Ať se rozhodneš jakkoliv, budu to respektovat a kdykoliv ti pomůžu. Chápu tvé obavy, ale pořádně si to rozmysli. Opravdu si ji chceš nechat vzít? Chceš se vzdát toho nádherného pocitu být matkou a toho pocitu, že budete s Anthonym rodina? Jeslti jsi na tohle všechno připravená, jsem s tebou. Vždy budu s tebou." přitiskla mě k sobě ještě víc a po chvíli mě pustila. Jen jsem se na ni dívala, už jsem nebrečela. Oči jsem měla sice ještě vlhké, ale její dotek mi pomohl abych si všechno poskládala v hlavě a vše promyslela. Byla to jen vteřina, ale věděla jsem co mám dělat. A věděla jsem, že to bude bolet. Bude to neuvěřitelně bolet. Ale jen mě a já to překonám.

Podívala jsem se Natali do očí. "Nenechám si ji vzít, nehodlám ji vzít naději na život. Na šťastná život. Od toho ji až moc miluji. Už teď. Porodím ji, ale nechám ji jít vlastní cestou. Dám ji k adopci. Nemohu podstoupit to nejhorší riziko. Aby mi ji někdo vzal a ublížil tak nám a zároveň také jí. Dám jí naději na opravdou rodinu a na milující matku." 

Vypadala jsem odhodlaně a také jsem odhodlaná byla. Natalie jen pokynula hlavou k souhlasu a usmála se na mě. Teď mě, ale čekala ta nejhorší věc. Lhát muži, kterého miluji snad více než sama sebe. Ukrýt tenhle uzlíček štěstí a nikdy mu o něm neříct. K tomu jsem potřebovala svou sestru, otočila jsem se na ni a jen se jí zahleděla do očí. Nepotřebovalo to slova a na ně bych v tuhle chvíli znovu nebyla schopná. Chytila jsem Nataliinu ruku a položila ji na své břicho, držela jsem jí tam a nadechla se. V duchu jsem si představila jak je mé těhotenské břicho lidskému zraku skryto. Nikdo ho nemůže vidět. Nikdo neuvidí pravdu. Má dcera bude v bezpečí.