EMMA

22.

Oliver zaparkoval před mým domem. Přesně trefil poslední místo mezi dvěma vozy. Když motor zhasnul stále jsem tam seděla a sledovala okno ke svému bytu přes okýnko. Když se na mě otočil tak jsem si jen oddychla. Ano měla bych mu nejspíš poděkovat, ale to on byl důvod proč jsem šla do toho domu a on je za to všechno zodpovědný, co k tomu, že mě z toho strašidelného domu dostal. Tímhle si to u mě rozhodně nevyžehlí. Stejně mi v hlavě vrtalo proč to všechno udělal. Nejdřív udělá u Vlada dojem a nakonec mu hodí klacek pod nohy? to mi nedává smysl.

Nakonec jsem se na něj podívala. Vypadal, že chce něco říct, ale já ho předběhla. "Proč jsi to udělal?" seděla jsem tam stále se založenýma rukama na prsou, ale tentokrát jsem mu hleděla přímo do očí. Jestli mi bude lhát, jsem přesvědčená o tom, že to poznám. Sklopil zrak a zadíval se na své ruce. Chvíli si je prohlížel a na čele mu začala lehce tepat žilka, která jasně ukazovala jeho nervozitu. "Emmo, sám moc dobře vím, že jsem tě do té situace přivedl. A chci se ti za to všechno omluvit. Věděl jsem kdo jsi, moc dobře jsem si byl vědom tvé moci a právě pro to jsem si tě vybral. Měl jsem už na mále, musel jsem Vladovi někoho přivézt jinak by mě poslal zpět do Rumunska, kam se mi opravdu nechce. Je to sice sídlo upírů a právě proto, že je jich tam tolik, tak možnosti obživy ubývá." na chvíli se odmlčel. "Ale to je jedno. Nejdůležitější je to proč jsem si tě vybral. Protože jsem věděl, že to přežiješ. Doslova jsem v to doufal. Už mě nebaví mu vodit co chvíli jinou oběť, kterou zabije a její hlavu si přidá ke své sbírce, kterou má ve sklepení. Už mě unavuje mu hledat stále nové a nové, když on sám si sedí v tom svém sídle na zadku a nehne ani prstem. Byl jsem opravdu rád za to, že mě proměnil v upíra. Nezbývalo mi v tu chvíli vůbec nic a on mě osvobodil od věčného utrpení. Ale to jsem nevěděl jaké se mnou má plány. Po pravdě ani nevím proč ti tady tohle všechno vyprávím, jen chci aby jsi mi uvěřila, že jsem to myslel dobře i když to nejspíš tak dobře nevypadalo." Konečně dovyprávěl svůj monolog. Moc mi toho v hlavě neulpělo, popravdě jsem ho potom přestala skoro poslouchat. Slyšela jsem z jeho úst pouze to, jak se stále omlouvá a to mě přestalo bavit. "Každý má své povinnosti a každý je určen k něčemu jinému. Ale já jsem rozhodně nebyla narozena aby si ze mě nějací dva upíři udělali dobrý den. Nejsem čarodějka, kterou může upír kousat na počkání, byť je to sám velký hrabě Dracula." vyštěkla jsem na něj, vystoupila jsem z auta a s bouchnutím jsem za sebou zavřela dveře. Zůstala jsem stát na ulici a Olivera jsem nechala sedět v mém autě. Nechtěla jsem ho už vidět, ale on byl očividně jiného názoru.

Když jsem ho vedle sebe uviděla jen jsem protočila oči. "Myslela jsem, že už jdeš. Vrať mi prosím mé klíče." řekla jsem stroze a otočila se na něj. Mé klíče od auta měl pověšené na svém pravém ukazováčku a točil s nimi, nevypadalo to, že by mi je chtěl vrátit. "Neposlouchala jsi mě a já to moc dobře vím. A chci aby jsi to pochopila. Nechci ti ublížit a rozhodně nechci aby jsi mě viděla v tom zlém světle, ve kterém jsi mě poznala." řekl odevzdaně a já se na něj jen s údivem dívala. Fakt, že mi přestal vykat mi ani zvlášť nevadil. Všimla jsem si toho až teď. Nejsem ten typ člověka, který by tyhle formálnosti řešil. A popravdě, bylo mi to i docela příjemné. Předtím jsem se sice cítila jako někdo, ale já přece vím, že nejsem jen tak ledajaký člověk. Musela jsem se zhluboka nadechnout abych nevybuchla vzteky. Jedna z věcí, kterou opravdu nesnáším, je vnucování a litování sebe sama. A oboje Oliver právě dělal, ale z jeho přístupu mi bylo jasné, že se ho jen tak nezbavím. Pokynula jsem tedy rukou ke vchodovým dveřím a sama se k nim rozešla. "Tak tě tedy zvu na kávu, čaj nebo snad něco tvrdšího? Krev u mě ale nehledej a opovaž se na mě dívat jako na nějakou kořist!" na konci věty jsem lehce zvedla hlas, abych dala jasně najevo, že to myslím vážně. Koutky jeho úst vyletěly snad až do vesmíru a na jeho tváři se ukázal příjemný úsměv. Hlavou mi blesklo, že s úsměvem vypadá doopravdy dobře, ale tu možnost, že by se mi možná líbil jsem okamžitě zahnala. Láska a emoce, to doopravdy není nic pro mě. Ano nenávist je také určitý typ emoce, ale není tak odporná a rozhodně mi z ní není špatně. Podívala jsem se ještě na něj přes rameno a poté odemkla a nechala ho vejít. Zavřela jsem za námi dveře a odvedla ho do svého bytu. Připadalo mi to tak známé. Není to poprvé kdy jsem si k sobě domů někoho dovedla, ale určitě je to poprvé kdy si někoho k sobě vedu aniž bych s ním měla postranní úmysly. Oliver mě k tomu pozvání prakticky přinutil. Když jsem odemkla dveře ke svému bytu, vešla jsem dovnitř a jako obvykle se vyzula a zamířila do obýváku, kde jsem se usadila a pohodila unavené nohy na stůl. Vyhrnula jsem si nohavici abych znovu a hlavně za světla zjistila hloubku poškození mé kůže. Ale stejně jak nedotčený byl můj krk, tak stejně vypadala i má noha. Po dírách od španělské boty nebylo ani vidu ani slechu. Dívala jsem se pouze na svou útlou nohu bez jakéhokoliv poranění. Na jednu stranu jsem byla opravdu ráda, ale na druhou jsem věděla, že mě musel vyléčit svou krví. Ano a od jeho krve jsem měla tu nechutnou železitou pachuť na rtech. Že mě to nenapadlo dříve.