EMMA

12.

Probudila jsem se až dalšího dne ráno. Na tváři se mi obtiskly sto let staré stránky z knihy kouzel. Nenašla jsem tam nic, ačkoliv jsem se opravdu snažila. Ano, byl tam článek o jednom možném zmatení nepřítele, řečeno démona, ale nikde nebyla ani zmínka o tom, jak se zbavit nejvyššího a to Beliala. Otočila jsem o jednu stránku dál a znovu jsem se začetla, v mé hlavě, ale už nezbyla ani špetka naděje tak jsem listy jen proletěla očima.

Pro uvěznění démona v lidském těle a odejmutí jeho sil je potřeba velmi silné černé magie. Aby čarodějka zvládla ovládnout démonické tělo a tím ho přimět zůstat a neškodit, musí obětovat někoho sobě velmi blízkého.

"Skvělé." řekla jsem si v duchu a ušklíbla jsem se. Ano to mi kniha řekla velmi brzo, nejspíš Anthonyho smrt nepůjde použít jako oběť, když jsem ho vlastně spálila ve vzteku a tím jsem se oprostila snad od všeho dobrého. Tohle už fungovat nebude.

Oddechla jsem si. Očekávala jsem něco lehčího. Jednoduché zaklínadlo nebo formuli, při nejhorším lektvar, který bych mu musela nalít do krku. Ale oběť, to je to nejhorší a teď, byť bez známky emocí, nemám nikoho koho bych takhle bezcitně zabila.

Ve vzteku jsem zaklapla knihu a hodila ji na gauč, na který jsem se o pár minut později složila také. Rozhodila jsem ruce tak, že jedna spočívala na opěradle a druhá volně visela dolů k zemi. Sledovala jsem strop a snažila se přijít na to, co jiného krom oběti bych mohla udělat. Uvěznit démona v jeho lidském těle a znemožnit mu používat jeho moc by všechno vyřešilo, ale jestli by to fungovalo i na Beliala to nemůžu říct na sto procent.

V břiše jsem najednou ucítila určité pohyby. Bylo to rozhodně divné, protože jsem byla teprve ve 4. měsíci těhotenství. Vždyť Annie byla veliká asi jako malé narozené kotě. A první pohyby by se měly objevit nejdříve v 6. měsíci. Položila jsem si ruce na břicho a soustředila jsem se. Malá nejspíš i přes svou titěrnost, zaregistrovala že něco není v pořádku a do mého těla, byť emocionálně poslala něco, co mě upozornilo, že ani jí se nelíbí nynější situace.

Zavřela jsem oči a poslala jí do břicha příjemné teplo z mých dlaní. Ani jsem se nenadála a upadla jsem do hlubokého spánku. Po chvilce jsem otevřela oči a uviděla Anthonyho. Rychlostí blesku jsem se vydrápala na nohy a podívala jsem se na něj. To není možné, vždyť je mrtvý, nemůže tu stát. Leda by si Belial ze mě dělal opravdu nechutnou srandu a vrátil ho zpět, ale to by neudělal, nebo ano?

Dívala jsem se Anthonymu do očí a zrychleně jsem zamrkala v naději, že zmizí, ale on tam stále stál. Ale problém byl v tom, že nic jiného nedělal. Pouze se na mě díval. Propaloval mě svýma modrýma očima a já pomalu začala ztrácet půdu pod nohama. Najednou jsem uslyšela jeho hlas ve své hlavě aniž by pohnul rty.

"Emmo. Emmo. Nikdy se mě nezbavíš. Budu stále ve tvé mysli i když si myslíš, že jsi to překonala. I když si myslíš, jak jsi silná a nechala jsi mě jít. Stále tam budu."

Jeho hlas zněl strašidelně a vůbec ne jako on. Byl drsný a hladový po pomstě. Takového jsem ho nikdy neslyšela. Najednou se mi v hlavě ozval prudký křik a pískot. Rychle jsem si instinktivně zacpala uši dlaněmi, ale nepomohlo to. Ten zvuk mě doslova paralyzoval a já padla na kolena.

V tu chvíli jsem se probudila znovu. Oči zalité slzami, které jsem ale okamžitě rozmrkala, abych se podívala jestli tady stále je. Nebyl. Rozhlédla jsem se po celé místnosti, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Byl to jen sen, ale tak reálný sen se mi ještě nezdál. Ještě teď mám na ruce husí kůži, která ne a ne přestat. Rychle jsem paže promnula v dlaních abych se zahřála. Mým tělem proplula vlna chladu a zimy, která se soustřeďovala v mém břiše a to se mi vůbec nelíbilo. Nevím co to bylo, ale rozhodně nic dobrého.

Utřela jsem si zaslzené oči a zvedla se z gauče. Došla jsem pomalým krokem do koupelny, abych se na sebe podívala. Něco se mi nezdálo a stále jsem měla uvnitř sebe neblahý pocit. Došla jsem dovnitř a opřela se rukama o umyvadlo a oči jsem upřela na svůj obraz v zrcadle. Vypadala jsem naprosto normálně. Hnědé vlasy, které byly mírně rozcuchané a padaly mi do obličeje. Oči rozmazané ve stylu pandy. Břicho stále větší a větší. "Počkat!" zavelel můj vnitřní hlas a rychle jsem si opláchla obličej jestli mě neklamou oči. Břicho větší a větší. Opravdu se mi každou vteřinou o něco zvětšovalo. Rozhodně nevypadalo na mé reálné čtyři měsíce. Teď bych si tipla klidně osmý až devátý. Vytřeštila jsem oči a rychle položila ruce na břicho s nadějí, že to nějak zpomalím. Ale nestalo se tak. Ať jsem se snažila jakkoliv mé břicho bylo stále větší až se o pár sekund později zastavilo.

Ruce jsem nespouštěla, stále jsem je pevně držela na místě, kde bylo ještě před chvílí sotva nepatrné břicho. A teď? Vypadám jako týden před porodem. Vylekanýma očima jsem se zadívala na svůj odraz v zrcadle a s leknutím jsem se otočila.

"Beliale!" zakřičela jsem na muže za mnou. "Co jsi to se mnou udělal?" řeknu vystrašeně a sleduju jeho černočerné oči. Lehce sklopil hlavu a zadíval se na mě a poté jeho pohled uhnul k mému břichu. "Trocha energie a hned se to všechno krásně urychlí, no nemám pravdu?" řekne s jasnou nadsázkou a vítězstvím v hlase. Mělo mi to být jasné, že mě sleduje a ví co mám v plánu. A překazil mi to. Ubral mi snad všechen čas co jsem měla. Teď budu muset začít rychleji přemýšlet nebo o ni opravdu přijdu.

Snažila jsem se u ještě něco odpovědět, ale můj hlas mě zradil. Jen jsem se na něj dívala a později na prázdné místo, které po sobě nechal. V tu chvíli jsem ucítila kopnutí, opravdové a silné kopnutí její nožky. Lekla jsem se toho a rychle si pohladila břicho a poslala jí trochu tepla. Ano teď je už velká, už to není malé kotě, už je z ní velká slečna, která se brzy podívá na světlo boží a toho okamžiku se já nejvíce děsím.