EMMA

8.

Chvilku jsem se na něj dívala a nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Musela jsem vypadat opravdu skvěle.  Černé potůčky slz, které mi rámovaly obličej od očí až po koutky úst do kterých se vlévaly. Sledovala jsem jeho obličej. Ten výraz, který netrpělivě čekal na mou odpověď. V zádech jsem začínala cítit pohledy ostatních lidí. Zaslechla jsem i hlasité povzdechnutí. Očividně žádost o ruku nikdy v životě neviděli. Sledovali mě i Anthonyho a čekaly na mé rozhodnutí. Bylo to více stresující, jelikož mít na sobě upnuté desítky očí, které očekávají něco velkého, není nic příjemného. Stačil mi jeho pohled, ty jeho modré oči, které mě propalovaly a stále čekaly.

Zdá se mi, že jsem takhle stála několik hodin, ale díky bohu to bylo jen něco málo sekund než jsem konečně otevřela ústa. Naneštěstí naprázdno. Naposledy jsem polkla a zkusila jsem to znovu.

"Tony já, nevím co říct. Zaskočil jsi mě." dívala jsem se mu do očí a opravdu jsem se snažila se ještě více nerozbrečet. Ruku jsem si nevědomky položila na břicho a na chvilku jsem zavřela oči a zamyslela jsem se. Mohu si ho vzít? I přes to všechno co se může stát? I přes to, že mu zatajuji dceru? Je to nejspíš má jediná šance být doopravdy šťastná, protože já s ním jsem šťastnější než s kýmkoliv jiným.

Mé ústa se ještě více rozšířily do úsměvu a skoro jsem se mu vrhla kolem krku.

"Ano, ano a ještě jednou ano!" skoro jsem to na něj vykřikla a opravdu jsem se neudržela a padla mu kolem krku. Skoro mu prsten vyskočil z ruky, ale udržel ho. Pod mou tíhou se sice trošku zakymácel, ale zvládl všechno na jedničku. Po chvilce mačkání jsem se od něj odtáhla a nahédla mu do očí.

Všichni kolem nás začali tleskat, bylo to naprosto fantastické. Nic podobného jsem dnes nečekala, ne po tom co se před nedávnem všechno stalo. Všechno zlé se tak nějak vytratilo a v hlavě mi zůstal jen tenhle okamžik a ten pocit, jak mi Anthony nasadil na levý prsteníček ten prsten.

"Od teď budeš jenom moje Emmo a nikdy tě neopustím." zašeptal mi do ucha a poté se odtáhl. I lidé kolem nás se utišili a začali si znovu hledět svého talíře. Znovu jsme se posadili a já se pustila do skvělého dezertu. Stále jsem se musela dívat na prsten, který i pod světly lamp házel nádherné odlesky a třpytil se snad na kilometry daleko.

Po skvelé večeři jsme se vydali ruku v ruce společně domů. Takový večer jsem si mohla nechat jen zdát. Vše vycházelo tak dokonale. Ale mě v hlavě stále vrtalo svědomí a hlásilo mi, že to co dělám není to nejlepší. Nechtěla jsem ho poslouchat. Chtěla jsem být jen v Tonyho náručí a nemyslet na nic jiného. Ale nedalo se odmlouvat. V břiše jsem nosila tak velké tajemství, které se nedalo ani popsat. Tajemství, které jsem zaslíbila Balialovi, jednomu z nejvyšších démonů. Budu snad moci někdy dceru poslat do záhuby v podzemí? I přes to, že se jí stejně budu muset vzdát? Život s jinými lidmi si nedokážu představit, ale to aby byla Belialova? Už jen ta představa mě ničila.