EMMA

11.

Belial odešel beze slova a mě nechal napospas svého prázdného bytu. Stála jsem uprostřed obývacího pokoje a sledovala jsem místo odkud se najednou teleportoval. Neřekl mi na to nic. Ani půl slova. Třeba mi mohl alespoň poděkovat, že jsem mu oznámila jméno mé nenarozené dcery, ale ne on se ani nerozloučil a beze slova zmizel. Bylo to opravdu divné a mě díky tomu nebylo zrovna dvakrát do zpěvu.

Posadila jsem se na gauč a sledovala jsem tikající hodiny nad krbem. Tik, tak, tik, tak. Tikaly stále stejným směrem a já přemýšlela co bych mohla udělat. Potřebovala jsem zjistit co se to se mnou před pár hodinami stalo a nenapadlo mě nic krutějšího než se na to znovu podívat.

Vyšla jsem ven před dům a pomalu jsem se vracela na místo oné nehody. Už se pomalu smrákalo a přituhovalo. Už nebylo takové teplo jako před chvílí. Bylo to, jakoby se celý svět proti mě otočil a řekl si, že to už dlouho nevydržím. Na těle mi naskočila husí kůže, ale ne ze strachu nebo slabosti, ale pouze ze zimy, která mě celou obklopovala.

Došla jsem pomalými kroky k temné uličce a zadívala jsem se na zem, kde ještě před několika hodinami stál on. Má životní láska a ten, kterému jsem se chtěla celá odevzdat. Před krátkou dobou mě ještě miloval, ale potom mě opustil a zlomil mi srdce a to mi jen tak někdo dohromady nedá. Bůhví jestli se to ještě někdy někomu podaří.

Zadívala jsem se na malé místo na silnici, kde byl ještě lehký náznak prachu. Snažila jsem se abych něco cítila, ale uvnitř mě bylo ticho a prázdno. Žádná emoce ani v očích se mi neobjevily slzy, ani jedna, třeba byť zbloudilá. Sehnula jsem se k zemi a mezi prsty prohmátla hrstku prachu a nechala ho ze své dlaně odfouknout zimním větrem. Zavřela jsem oči a soustředila se. Kolem mě se začalo všechno pohybovat dozadu. Lidé, kteří tudy prošli když jsem byla doma a také auta, které tudy projely najednou couvaly jakoby to byla ta nejpřirozenější jízda.

Přede mnou se o pár sekund později objevil on. Neviděl mě, sledoval mé druhé já, které ho načapalo. Dívala jsem se mu zblízka do očí a hledala v nich kousek soucitu a bolesti z toho co udělal. Ale ke svému překvapení jsem tam nenašla zhola nic. Měl prázdné oči, jakoby byl očarovaný. Ano, očarovala ho ta zrzka se kterou mě podvedl tím nejhorším způsobem. Stále jsem na něj zírala dokud jeho tělo nezačaly pomalu olizovat plamenné jazyky. Mým tělem prolétla má vlastní ohnivá koule a zasáhla ho přímo do hrudi. Oheň se rychle rozprostřel po celém jeho těle a já ho stále sledovala. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí a stále jsem něco hledala. Cokoliv, co by mě mohlo obměkčit v tom, že jsem udělala chybu. Sama nevím, proč jsem chtěla aby to byla chyba, ale mé tělo a má duše to nepřijala. Bylo to prostě správné. Možná v posledním okamžiku jeho života se v jeho očích zračilo něco víc, ale to jsem již sklopila zrak a nechala čas doběhnout zase přítomnost.

Zvedla jsem se ze země stále prázdná. Ale tentokrát jsem se cítila snad ještě prázdnější a to mě dokonce naplňovalo. Jaká ironie, když člověka naplní prázdnota. Od té chvíle jsem byla na sto procent přesvědčená, že jediné co mi zůstalo je má dcera a to jediné nemůžu opustit a nemůžu dovolit aby padla do spárů nejvyššího démona. Jsem sice čarodějka, ale hlavní a můžu s tím něco udělat. Rozhodně se něco najde.

Rozeběhla jsem se domů. Vlasy za mnou vlály a nohy překvapivě poslouchaly. Doběhla jsem k domu, rychle vběhla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Rychlejším krokem, ale ne již během jsem se dostala do své velké knihovny kde se mi na rukou objevila velká a velmi zaprášená stará kniha. Kniha kouzel, která se dědila z generace na generaci a teď jsem ji měla já. Všechny kouzla a zaklínadla byly tady sepsány. Jestli nenajdu nic na stránkách téhle vzácné knihy není už žádná možnost jak ji zachránit. Posadila jsem se do prostorného křesla a knihu položila na klín a otevřela ji. Dýchla na mě svou starobou a poslala proti mě proud několikaletého prachu, až jsem se rozkašlala. Lehkým pohybem ruky, jsem ji oprášila a začetla jsem se do první strany. Tohle bude trvat delší dobu, ale já to nevzdám. Jsi mé jediné štěstí, Annie. Řekla jsem si v duchu a položila si ruku na břicho.