Casual Affair

XI.

,,Luce?'' volal na detektivku druhé ráno jeden z jejích kolegů, ,,Luce!'' zakřičel.

Brooksová nadskočila: ,,Uh, ano? Omlouvám se, byla jsem trochu mimo,'' vymlouvala se, ,,c-co jste říkali?''

Celý den byla mimo. Vůbec nevnímala, co se řešilo. Skoro nevnímala, že sedí u stolu s většinou kriminálního oddělení, nezaplétala se do debat a téměř neposlouchala nové teorie a úvahy o Netvorovi. Většinu noci strávila pozorováním bílého, oloupaného stropu. Oči zamhouřila jen na pár hodin a na pořádné nabuzení jí dnes nepomohl ani šálek horké, silné kávy. Stále přemýšlela o tom, co se to vlastně včera v noci stalo.

,,To nic, už to zabalíme, pro dnešek to stačí, všem děkuji za spolupráci.'' zakončil sezení Way.

Všichni se začali zvedat z vrzavých židlí a odcházeli do svých kanceláří. Stejně tak to plánovala udělat i Lucinda, kdyby ji inspektor nezastavil. 
Posadil se vedle ní a jemně sevřel její ruku do té jeho. Opatrně se k ní naklonil: ,,Je všechno v pořádku?'' 

Brooksová se mu ovšem rychle vytrhla. Začala si mnou své dlaně a na Gerarda ani nepohlédla. 

,,Luce, podívej, je mi líto, že-'' nestihl ani doříct větu, ona nechtěla nic slyšet, nechtěla se s ní bavit, ne teď.

,,Ne, to já se omlouvám. Zřejmě jsem se jen špatně vyspala, spíš málo. Musim si dát kafe.'' postavila se 

,,Vždyť od rána nic jinýho nepiješ. Co se stalo, Luce?'' Wayovi nejspíše docházeli nervy i trpělivost. Měl o ní strach, děsil ho pohled na její zmatení. Věděl, že něco není v pořádku.

Detektivka si zalezla do své kanceláře, kde měla konečně čas si o všem v klidu popřemýšlet. 

Tak, co že se to vlastně stalo? Políbili se. Skutečně, nezdálo se jí to. Ten polibek byl opravdový. Začalo to tak náhle. Stejně jako všechny ty city. Blesk z čistého nebe.

Z nekonečného ticha se vynořilo nečekané zabzučení telefonu. Obrazovka se rozsvítila a ukázala ikonka textové zprávy. 
Luce přejetím prstu odemkla svůj displej a podívala se, co jí přišlo. 

Potřebuji se s tebou sejít, nutně. Zavolej mi hned, až budeš mít čas. Myslel jsem, že dnes bychom mohli jít třeba ke mně? :)

Děkuji, B.

Brendon. Nečekaná zpráva, vskutku. Ještě než to vůbec stihla dočíst, telefon zabzučel znovu.

Nebo se teď prostě koukni z okna. ;)

Brooksová přešla k oknu a odtáhla záclonku, přes kterou nešlo ven nic vidět. Pohlédla dolů, stál tam, usmíval se a mával. Otevřela půlku okenice: ,,Co tu děláš?'' zasmála se.

,,Utečme spolu!'' 

Podívala se znovu dovnitř, na hodiny, které viseli přesně nad dveřmi od její místnůstky. Ručičky ukazovaly tři čtvrtě na sedm. Normálně končila později, ale dnes se rozhodla učinit výjimku, Gerard to snad nějak pochopí. Oblékla si svůj kabát a co nejrychleji seběhla dolů, za svým přítelem. 

Objal ji a znovu ji políbil, tentokrát jen na tvář. V ruce držel malou květinu a lahev s vínem. 

,,Co si udělat další pěknej večer? Tohle,'' podal ji rudou růži, ,,je pro tebe. Jen maličkost.'' 

Všechno, co dělal působilo naprosto dokonale. Tenhle dárek a nabídka už byla jen jedna z mnoha důvodu ho zbožňovat. Byl pozorný a milý. Okouzlující.