Casual Affair

XIV.

Poraženě, se sklopenou hlavou se vrátil zpátky do své kanceláře. Rozhlédl se kolem sebe, nepořádek tu od jeho odchodu zůstal stejný, jak také jinak. Zbývalo mu pár posledních hodin na vyklizení a na rozloučení s kolegy, nemohl tomu uvěřit. Chtěl vše změnit, kéž by snad ještě mohl ředitele přesvědčit, že to dokáže vyřešit...že to vyřeší.

Připadal si bezmocný. Tak bezmocný, jako pták se zlomeným křídlem, jako povadlá růže bez kapky vody, vyrůstajíc ze země, avšak donucena sklánět se zpět dolů. Nemohl dělat vůbec nic, už je příliš pozdě. Měl se vzpamatovat již dříve, už od začátku se měl plně soustředit a nenechat se ničím rozhodit. A udělal přesný opak.

Ve staré skříni si našel pár papírových krabic, do kterých zabalil všechny své věci. Fotografie, nějaké spisy. Většinu věcí však musel ponechat novému šéfovi a hlavně to tu poklidit. Srovnat stůl, věšák, skříňky, veškerý nábytek. Během pár hodin místnost vypadala zase čistě, uspořádaně, skoro jako by se i ona usmívala a byla šťastná, že Gerard odchází. Už jen otevřel okno, aby odsud vyhnal ten odporný smrad cigaret a ostatních sraček, které byly cítit zevnitř kanceláře.

Když už byl se vším hotov a chystal se k odchodu, kdosi zaklepal na dveře. Už už si myslel, že ho jde ,doprovodit' Kiedis, ale osoba, co ho přišla na navštívit (spíše se přišla rozloučit), ho překvapila více, než mile.

Do místnosti vkročil Dallon, vypadal zmateně, ale hlavně smutně. Jeho oči byly jako oči malého, smutného štěňátka, leskly se mu v nich snad slzy, které se snažil udržet.

,,Takže je to pravda? On to udělal?'' zeptal se a zavřel za sebou dveře. Gerard pořád stál u okna, na druhé straně místnosti, rukou se opíral o parapet. Mlčky se podíval na svého -dřívějšího?- kolegu. Přikývl. Nevypadal už ani smutně, bylo to, jako by si vše připustil a smířil se s tím. Což nebyla tak úplně pravda.

,,Možná se za měsíc vrátím, není to tak úplné...'' podotkl nakonec.

,,Je mi to líto, takhle jsem to nechtěl. Nikdo z nás,'' Dallon si prohrábl své tmavé, zpocené vlasy a povzdechnul si, ,,Jsem celkem zvědavej, jak se to tu pohne, když tu bude on. Jestli teda vůbec...''

Gerard se zašklebil, odstrčil se od parapetu, popadl svou krabici a šel blíže ke dveřím. Na sobě měl koženou černou bundu, nosil ji často. Tmavé úzké jeansy a šedivé triko, na nohou vysoké boty. Vždy chodil takhle oblékaný, vždy, když nebyl ve službě.

Ta červená, rudá barva vlasů téměř kontrastovala se vším, co měl na sobě. Pleť měl bledou, jako obvykle, zelené oči mu svítily skrz pár drobných pramínků, co mu padaly do obličeje.

,,Doufám, že toho hajzla dopadnete,'' řekl, ,,máte na to. Ty, Luce...Jestli na to má někdo přijít, jste to vy dva, věřím ve vás.'' hrdě se podíval na svého svěřence, přimhouřil víčka a skousl si ret. Aniž by čekal na odpověď, loktem si otevřel dveře a chystal se vyjít ven. Pryč, domů.

,,Gerarde?'' zastavil ho přeci ještě Weekes, ,,Luce...chtěla s tebou mluvit.''

A skutečně. Way se ohlédl, přesně za ním stála Brooksová. Byla bílá, jako stěna v každé kanceláři a oči měla opuchlé od pláče. Vlasy měla sepnuté do culíku. Vypadala nešťastně. Smutně. Bylo znát, že ji to emocionálně zasáhlo snad nejvíce. Klepala se, nevěděla, co vlastně chtěla říct.
Gerard položil krabici na zem a objal svou přítelkyni. Objal to nejcennější, co mu kdy život nadělil. Objal tu nejvýstižnější definici svého štěstí. Cítil její nádhernou sladkou vůni a teplo, co z ní vycházelo ho zahřálo více než jakýkoli, sebe-teplejší svetr.