Casual Affair

XIX.

Dnešní noc se zdála býti jako každá jiná. Venku mrzlo, kapky deště bušily na okenice a Luce je ve společnosti Brendona pozorovala z pod deky, s hrnkem horkého černého čaje. Krása pozdního podzimu byla neskutečná, vše krásně vonělo, mohla se jen zabalit do teplého svetru a přivinout se ke své druhé polovičce. Milovala počasí podobné tomuto, vždy v ní podzim vzbuzoval pocit odpočinku, uklidnění a snad i skryté temnoty, kterou tak zbožňovala. U každého ročního období mohla najít něco výjimečného, něco s čím se dokázala jaksi sblížit, ale ani hřejivé paprsky pařícího letního slunce, ani ledové bílé sněhové vločky v zimě, ani vůně prvních květin z jara, nic nemohlo předčit ten pocit, který jí dával právě podzim. V kombinaci s Brendonem by se aktuální situace dala přirovnat k dokonalosti a skutečně, neměla do toho daleko. 

Její myšlenky se točily kolem všech těch pěkných, překrásných věcí, nemohlo jí být lépe. Zdálo se, že tu ani není důvod k tomu, být nešťastný. Když máte po boku milovaného člověka, všechny problémy a starosti, které máte, můžete hodit za hlavu, když je noc tmavá tak, že by se v ní dokázal ztratit i nejzářivější objekt, když máte pocit, že jste konečně nalezli to ztracené štěstí v zamotaném klubíčku smůly a zášti. Žila by jen pro tento jediný moment, milovala ho víc, než by si obyčejný smrtelník dokázal představit. 

Jenže pak tu byl on. On a jeho myšlenky, jeho pocity. Stejně tak rychle, jako se do ní zamiloval, tak rychle přišly i zvláštní výkyvy nálad, přehnaná nenávist vůči sobě samému a obrovské výčitky svědomí. Možná sebevražedné myšlenky. A hlavně dost zvláštní uvažování o budoucnosti. Jak ze sebou hodlá naložit? A jak dlouho by mohl asi ten vztah vydržet, jestli bude pokračovat v jeho počínající práci? Nechtěl skončit s vražděním a mordováním tak brzy, vlastně nechtěl skončit nikdy, snad jen kdyby ho chytili. Což by se nestalo. Jeho největším koníčkem bylo (kromě zabíjení) provokování a zesměšňování policie. Ne jen Waye, nebo jiného hlavního detektiva. Policie obecně. Ale Luce byla policistka, byla součástí něčeho, co se ho snažilo zničit a něčeho, co se snažil zničit i on. Jako dva nepřátelské bloky. Romeo a Julie by byl moc rozkošný a láskyplný příklad, tohle se k této Shakespeareovské dvojici nedalo ani při nejmenším přirovnat. Ti dva umřeli totiž pro sebe a kvůli tomu, aby mohli být spolu, kdežto Lucinda a Brendon spolu být mohli, jen toho zabíjení se nemohli nějak zbavit. Protože ona byla typ jeho obětí. Ona byla přesný příklad žen, které byly nejvíce v ohrožení. Když ji poprvé viděl, když spolu prvně mluvili, měl to také v plánu, zabít ji. Rozehráli spolu hru. Jenže pravidla se zničeho nic úplně převrátila, spíše zrušila. Protivníci začali spolupracovat. Aniž by je k tomu někdo nutil. Už ani jeden z nich nechtěl vyhrát. Netoužili po výhře, ale jeden po druhém. 

Vzdát se zabíjení a strávit zbytek života jako čestný občan, co se živí fotografováním? Strávit zbytek života s láskou svého života, založit spolu rodinu, až bude čas? A i kdyby to vážně udělal, i kdyby se rozhodl skončit se svým vražedným, nemilosrdným já, mohl by tak dál žít? Mohl by v klidu žít s vědomím, že brutálně zavraždil několik mladých nevinných žen a jedno, ještě nevinnější malé dítě? Mohl by strpět toto tajemství a neříct ani slovo své milované? To asi těžko. Což ho přivádělo k té druhé možnosti, a to jest: vzdát se Lucindy Brooksové a pokračovat v tom, co začal asi před půl rokem. 

,,O čem přemýšlíš?'' prolomila Luce to nekonečné ticho a s úsměvem se zadívala na Urieho. Vlastně, její úsměv ho dostával do kolen, vždy, za každých okolností. Stačil jen úšklebek, nebo malý pohled těch jejich nebesky modrých očí, jeho myšlenky se staly opět klubíčkem.  

,,O nás,'' odpověděl, velmi prostě, avšak na jednu stranu i dosti upřímně, jejich oční kontakt zůstal dlouze nepřerušený, poté znovu uhnul pohledem a zadíval se zpět ven z okna, ,,a o všem, co se stane.'' 

,,Co by se mělo stát?'' neměnil se jí pohled, i když nechápala, stále se usmívala a fascinovaně ho sledovala. Připadal jí jako ten nejkrásnější diamant, znala už každý úhel jeho obličeje i jeho těla. Znala jeho vlastní řeč těla, která kolikrát prozrazovala mnohem víc, než byl sám schopen říci. Bylo zvláštní, jak si myslela, že ho zná, když ani z daleka nevěděla většinu toho, co se v jeho životě přihodilo. Neznala jeho činy, nevěděla o jeho minulosti, v podstatě ani o přítomnosti. To ji zaslepila láska. Ten odporně nádherný pocit, který zaslepuje lidi a nutí je věřit v toho druhého, když už nejsou schopni věřit v sebe. 

A ona věřila, věřila v to, že on je to nejhezčí a nejlepší, co ji kdy v životě mohlo potkat. Vskutku se nemohla soustředit na nic jiného, než na něj. A ani se na nic jiného soustředit nechtěla, on byl všechno, co potřebovala. Jeho přítomnost ji osvobozovala, připadala si volnější než kterýkoli pták, teď mohla totiž skutečně létat. Mohla odletět někam daleko, předaleko, tam, kam vždy chtěla. Chtěla poznat chuť milování, chtěla navštívit milostný ráj zaslepení a on jí to umožnil. Přivedl ji na místa, kde ještě nikdy nebyla a nemusel pro to dělat vůbec nic. Ukázal ji, jaké to je umět vzlétnout, jaké to je milovat. Oprášil to zastaralé, všemi okoukané a ohrané slovíčko a vykreslil jí jeho pravý význam. Jenže tu byl háček. On by ji nikdy nedostal zpět na zem. Poskytl jí jízdenku tam, ale zpáteční cestu už jí neporadil. Uvedl ji do jeho vlastního světa, ale neukázal ji cestu dál. Cestu, kterou potřebovala, i když si to zatím neuvědomovala. A zřejmě, až si to teprve stihne uvědomit, už bude příliš pozdě. Skončí vše do té doby? 

Je čas...

Čas na ukončení hry.

Takže dneska kratší díl, předposlední díl, přiznám se vám, bude mi to chybět, ale chystám další věc, která bude dosti podobného, ale přeci jen jiného typu. Doufám, že jsem vás alespoň malinkato napnula, a že se teď těšíte na konec. :) :D 

Děkuji moc, xxxx