Casual Affair

XX.

Seděl na své židli, odsunuté dál od stolu, otočen zády k posteli, kde se právě převlékala Luce, která před chvíli vyšla ze sprchy. Nevšímala si ho, prozatím. Byl shrbený, lokty měl opřené o stehna a v dlaních si přehazoval zbraň. Z jedné ruky do druhé, a zase zpátky. Seděl tam takhle už od doby, co se vzbudil, vlastně, co vstal. Nespal celou noc, okolnosti ho donutily k přemýšlení.

Dostal se hluboko do svojí mysli, na místo, o kterém ani nevěděl, že by mohlo existovat. Vlastně to tušil, jen si nechtěl přiznat skutečnost, nechtěl si přiznat, že by mohl něco takového spáchat. Utápěl se v odpornosti a nechutnosti svých vlastních teorií a myšlenek. Topil se v hlubokém moři těch sraček, které se mu honily hlavou a nechápal sám sebe. Nemohl se nadechnout, ač se snažil sebevíc. Tohle je konec, tím si je jistý. Není čas na jiná rozhodnutí, není čas na změnu plánu. I když plán byl chabý a jen sotva promyšlený, musel ho splnit.
Cítil se, jako by ho posedla nějaká vyšší moc, najednou nemohl o svém chování rozhodovat sám, nešlo to. Věděl, co se musí stát a věděl, že je předurčen k tomu, aby udělal tu věc.

Stále se neotáčel, čekal na slova své drahé polovičky. A nemusel čekat dlouho.

,,Brendone?'' její hlas byl stále ještě dost daleko, věděl, že se nepokoušela přiblížit, ,,děje se něco?'' zněla dost rozrušeně, snad teprve teď si všimla, že už tam sedí dobrých deset minut bez sebemenšího pohybu.

Neodpovídal jí, jen mlčel. Místnost probodávalo děsivé ticho, najednou byl tikot hodin z kuchyně hlasitější, než cokoli jiného. Luce pohled na jeho shrbená záda upřímně dost děsil, vůbec se nehýbal, nevydával ze sebe žádný zvuk ani nic podobného. Přistoupila tedy blíž. Každým krokem blíže k němu viděla, jak se klepe, nervozně sebou třese. Podlaha, po které kráčela vrzala, jako by tu byla již desítky let. Co krok, to vrz. Měla na sobě stále jen bílý ručník, který přes sebe natáhla ještě v koupelně. Z vlasů jí kapala voda a chodidla měla pořád mokré. Zanechávala za sebou drobné stopy. Znervózněla, když se Brendon stále neuráčil k jedinému pohybu. Nevydal ze sebe ani hlásku.

Zastavila těsně před ním, zopakovala jeho jméno. Teď už její hlas třásl, stejně jako Urieho tělo. Bála se úplně všeho, co teď nastane. A také měla důvod obavám.

Luciiny oči však směřovaly na jediné místo, na jeho dlaň, na to, co v ní svíral. V pravačce držel pevně stisknutou pistoli, jen s těží dokázala právě rozluštit, o jaký druh se jedná. Ale i tak to bylo to poslední, co jí zajímalo. Najednou se jí jakoby zastavilo srdce, naprosto ztuhla, nemohla se pohnout. Jen stále koktala jeho jméno a nechala slzy, ať si dělají, co chtějí.

,,Jsem Netvor, Luce, já jsem ten vrah, po kterym všichni tak dlouho pátráte,'' vypustil ze sebe, ,,zabil jsem ty ženy, to já jsem to udělal.''

,,N-Ne...Ne! To není pravda, Brendone, c-co to říkáš? Co to říkáš za nesmysly? To je blbost...'' Brooksová v šoku těžko popírala právě řečenou pravdu. Udělalo se jí zle, musela naprosto zblednout. Nemohla uvěřit tomu, co právě řekl. Jenže proč by žertoval? Vypadá tak zoufale a bezradně...

,,A chci abys věděla, že,'' popotáhl, ,,já tě miluju. Neplánoval jsem to, neplánoval jsem se zamilovat, nechtěl jsem to! Nikdy jsem nestál o lásku. Ale ty jsi jediná hezká věc, co mě kdy v životě potkala. A já vím, že ty cítíš to samé, vím, jak všechno je. A proto,'' ruku, ve které celou dobu křečovitě držel zbraň natáhl před sebe, namířil ji přímo na ní, ,,proto tě nemůžu nechat žít s pocitem, že chlap, do kterýho jsi vkládala úplně všechny své naděje a veškerou svou víru, je Netvor z New Jersey. V životě bych si neodpustil, kdybych tě nechal žít s vědomím, že jsi milovala nejodpornějšího sériového vraha současnosti, Luce. To nedovolím. A já ti nedokážu dát lhát.''