Casual Affair

XVI.

2.11.
Way je pryč! Jeho místo nahradil všem známý, schopný policista Anthony Kiedis. Že bychom se konečně dočkali slibovaného dopadení a zatčení Netvora? Zatím to vypadá, že se konečně věci obrátí k lepšímu a my zas budeme moct žít v klidu a bez obav! Policejní oddělení nám již brzy podá nové zprávy.
New Jersey's news, Austin Lesley

5.11.
Gerard Way je troska! Z dříve obdivovaného detektiva a policejního inspektora se stal opuštěný, osamělý muž bez jediného důvodu žít. Vypadá to, že odchod z práce ho naprosto zničil! Skandální stav médii pronásledovaného kriminalisty se stále zhoršuje. Snad se již úplně vzdal? Všichni víme jedno: rozhodně ho není třeba litovat.
New Jersey's news, Bill Johnson

12.11
Kiedis společně se svým týmem našel možného vraha! Hlavní podezřelý nyní sedí na policejní stanici a snaží se obhájit své alibi. 
,,Pátrali jsme po něm dlouho, teď ho konečně máme. Rozhodně ho nehodlám propustit domů bez toho, aby se nám přiznal.'' říká hlavní vyšetřovatel a ředitel kriminálního oddělení, Anthony Kiedis. Sebejistě všechny ujišťuje, že určitě mají toho správného! Jedná se o dvaadvacetiletého studenta vysoké zdravotnické školy.
Tak tedy, dámy, můžete zase v klidu a bez obav vyjít ven! New Jersey je zřejmě opět bezpečným místem.
New Jersey's news, Bill Johnson

Skutečnost byla ovšem úplně jiná. Stejně rychle jako na mladíka přišli, tak rychle ho i propustili, poněvadž neměli nejmenší šanci prokázat mu žádnou z vražd. Policie byla tedy stále bez nejmenší stopy, neměli vůbec nic. Měli ještě méně, než za doby, co byl v čele případu Gerard. To ovšem netušili, nemohli tušit. 

A tím se Netvor z New Jersey, ten pravý a jediný, Brendon Urie, značně bavil. Kiedisem začal pohrdat ještě mnohem více, než kdysi pohrdal Wayem, přišel mu směšný, ale nebyl sám. I Dallon a Luce si z něj utahovali a s nimi i spousta dalších kriminalistů. Respekt, který si vybudoval, se ho držel jen díky jeho stálému, vysokému postavení. I přes všechny chyby, které ve vyšetřování natropil, byl stále nejuznávanějším policistou vůbec. 

*

,,Dlouho ses neozvala,'' podíval se na ni krátce, i hned však svůj zrak obrátil k přednímu sklu, to aby viděl na cestu. Pršelo. Kroupy padaly spolu s kapkami deště z nebe jako splašené. Tvrdě narážely do okýnek černého, vypůjčeného jeepu, div je nerozbily. 
,,To ani ty,'' vrátila mu Luce pohled, vypadala dost smutně, její velké modré oči již v sobě neměly tolik lesku jako naposledy. Snad byla jen unavená, snad jen přepracovaná...nebo smutná, prostě smutná, ,,promiň,'' omlouvala se svému společníkovi, ,,v práci toho teď bylo hodně, všechno se začalo převracet naruby. Vždyť víš, čteš noviny, že?''
Brendon se zasmál, ,,to čtu, jo.'' natáhl svou pravou ruku a položil ji na rameno Luce, jemně ji hladil po modrém svetru, který měla na sobě. Opět vypadala nádherně, jako vždy. Svým způsobem mu dost chyběla, nemohl se nabažit jejich dlouhých, vlnitých vlasů, jejího úsměvu, její přítomnosti. 

Zastavil před jejím domem. Chvíli čekali v autě, jako by doufali, že déšť trochu ustane. Všude bylo černo, temná tma pohlcovala celé Jersey. Slyšet bylo jen padání kapek deště a občasný štěkot psů ze sousedství. Nikde ani človíčka. Jen oni dva, zase sami, jako dva přeživší, jako jediné významné existence. Chvíli jen seděli a usmívali se na sebe, Brendon svíral její dlaň v té jeho. Byla studená, chladná jako led. Není divu, byla velká zima, na střed listopadu až podezřele velká. 

Sebral odvahu, spíš tak trochu doufal, že nic nepokazí a konečně se přiklonil k Lucindě. Lehce si přitáhl její hlavu k sobě a políbil ji. Aby se přesvědčil, že se od minula nic nezměnilo, aby se přesvědčil, že ji má stále omotanou kolem prstu. Aby si připomenul, co ho přinutilo chovat se tak šíleně. A pochopil. Vrátilo se to zpět, ten zvláštní pocit, co se v něm svíral tenkrát. Na který by nejradši zapomněl. 

Přemýšlel nad tím, co by měl říct. Věděl, že pravdu v sobě už dlouho držet nemůže. Byl si jistý, že takhle ubližovat sobě i jí už dál nesmí. Měl by říct pravdu, tu překroucenou pravdu, kterou si ani sám není jistý? 

,,Luce, víš,'' nastal trapný moment ticha. Uvažoval nad tím, co jí to chtěl vlastně říct...

Jsem pro tebe špatný, nezasloužíš si mě. Měla bys vědět, že nejsem ten, kdo si myslíš, že jsem. Zdám se jako slušný kluk, jako někdo, kdo tě miluje a nikdy nepřestane, že? Jenže pravda je tak trochu někde jinde. A prosím, hlavně nezapomeň, skutečně tě miluji. Miluji tě celým svým srdcem, udělal bych cokoli, zemřel bych pro tebe...Ovšem právě umírání, vlastně, zabíjení, to je to, co mě naplňuje, co mě činí šťastným. Chci ti říct, důvod toho, proč jsem tuhle hru začal hrát, je...tvá smrt, hlavně ta tvá. Co jsem si neuvědomil bylo a je, že se mi stane něco tak ubohého a primitivního, jako je zamilování. Neměl jsem v úmyslu tě poznat až tak dobře, neměl jsem v úmyslu se skutečně spřátelit. Měla bys vědět, že celou dobu jde jen o tvou smrt. Jde o zabíjení, Luce. Myslel jsem, že jsem se změnil, opravdu, uvažoval jsem o tom. Skoro jsi mě přesvědčila o tom, že se ze mě stal jiný člověk. Že jsem skončil s vražděním. Ale ne. Ne, nesmím podlehnout obyčejnému ženskému kouzlu, tvému kouzlu. Kéž by to bylo tak jednoduché, abychom se mohli jen přestat vídat, ty bys na mě zapomněla. Jenže víš všechno a já tě musím zabít. Musím tě zabít stejně, jako jsem to udělal s těmi předchozími. Myslela jsi, že budu tvá šťastná budoucnost. Ale ve skutečnosti, jsem tvůj konec. Šťastný, nebo tragický konec...to je na tobě, Lucindo. To je na tvém uvážení a na tvém rozhodnutí. S tím už nemám nic společného...

,,Víš,'' odmlčel se znovu, ,,miluji tě,'' zasmál se, ,,moc.'' 
Vrátila mu ještě jednou jeho políbení a zopakovala to, co jí řekl on. Usmívala se, byla šťastná. Skutečně šťastná. A uvědomila si věc, kterou si doteď nebyla schopná přiznat. Znovu se zamilovala. Znovu spadla do té rokle, ze které se nedávno teprve vyhrabala. Jen je to mnohem hlubší. Cítila se, jako by to bylo na vždy. Našla u Brendona něco, co nikdo před ním neměl. Jistotu, skutečnou lásku. 

Je zvláštní, jak naivními se staneme, když dojde na lásku a milování. Velice zvláštní, vložíme všechnu svou víru do člověka, se kterým jsem třeba jen chvíli, třeba jen několik týdnů...ale v momentě, kdy nám to dojde, jsme odhodláni jim dát vše, co máme. Své srdce, svou duši. Najednou, z ničeho nic si dokážete představit každý další společný den. Chcete spolu strávit zbytek své věčnosti. Říkáte si navždy a pořád, ale mají tyto slova vůbec význam? Chápete význam těchto slov? Nebo si pod nimi představíte jen nepředstavitelně dlouhý časový úsek? 

Je to zvláštní, velmi zvláštní. Člověk by nad tím neměl příliš přemýšlet, měl by to jen chápat. Měl by si být jist svou druhou polovičkou a hlavně sám sebou. A přesně tak to měla Lucinda Brooksová. V její hlavě, v její mysli, v jejím srdci. Netušila, co se může stát. A co vlastně stane. Dost možná.

Další díl napsaný tak trochu na rychlo, hlavně na telefonu. Prosím, omluvte možné chyby v týhle kapitole, vážně to bylo strašně narychlo. :( :D :D Také se omlouvám za nekvalitu posledních dílů, snad se přes to nějak přenesu...

Jinak, zbývá posledních pár dílů do konce!!! :) :D 

Jdu nakrmit králíka, zase pa!

Díky, xxxx