"Vážně nevidím důvod, proč bych vám to měl říkat." odsekl jsem a utřel si slzu, která mi stekla po tváři.
"Já ho vidím." usmál se a přisunul se ke mně. "Jelikož se tě na to ptám a ty nemáš šanci mi odporovat. Pokud nechceš samozřejmě přijít o práci."
"P-prosím..." zašeptal jsem. "Opravdu."
"Tak mi to pověz, Louisi." ještě blíž se přisunul a položil ruku na mé stehno.
"B-byla to... ne-nehoda." vykoktal jsem a dál se snažil zadržovat slzy. Díval jsem se na jeho ruku a chtěl vypadnout. Ačkoliv jsem nikdy téma rodina neřešil a doufal, že ho řešit nebudu. Věděl jsem, že mě to časem dostihne.
"Co to bylo za nehodu?" zajímalo ho.
"A-auto... nehoda." upřesnil jsem a podíval se mu do očí.
"Co se stalo?" pokračoval v otázkách. Nevydržel jsem to, rozbrečel jsem se a začal vrtět hlavou a opakovat pořád dokola 'ne.'
Najednou chytil moje ruce a přitiskl mě ke gauči. Jeho obličej byl tak blízko mě.
"Mluv!" zvýšil hlas.
"Zabil jsem je." dostal jsem ze sebe, aniž bych si to uvědomil.
On mě pustil a trochu se odemně odtáhl. Já se nekontrolovatelně rozbrečel, schoval si obličej do rukou a doufal, aby mě nechal.
"Uhm, jak... proč?" rozhodně ho to překvapilo, koho ne. Proto jsem to nikomu nikdy neřekl.
"N-nechtěl jsem...." zašeptal jsem a podíval se mu do očí. "V-vyrušil jsem... mámu, když řídila... a pak jsme se vybourali..." odmlčel jsem se. "Všichni krom mě byly na místě mrtvý. Máma, sestry. Neodpustil jsem si to a odešel od táty a nejmladších sestřiček. Nechtěl jsem, aby kvůli mě umřely i ony."
"Za to, ale nemůžeš." řekl a odhrnul mi vlasy z čela. "Tohle se může stát kdykoliv. Nevyčítej si to."
"Já si to nikdy nevyčítal. Jen, nikdy jsem to nikomu neříkal a ty si naléhal." zavrtěl jsem hlavou a utřel si slzy. "Prosím, prostě mě ošukej, chcí jít."
"Mám tě tu na celý den." řekl. "Běž si nachvíli odpočinout do toho pokoje kde jsme před chvílí byli, pak tě probudím." ukázal mi nahoru.
Nemohl jsem odporovat, tak jsem se prostě sebral a vydal se nahoru.
"Louisi?" zastavil mě jeho hlas. Otočil jsem se na něj a oplatil mu úsměv. "Jsem Harry, kdyby tě to zajímalo."
"Proč-"
"Protože tě chci slyšet sténat mé jméno." mrkl na mě a já s rudými tvářemi odešel si trochu odpočinout.
Harry. Tak úžasné jméno.
Najednou můj mozek zaplavilo milion otázek.
Kolik mu je?
Kde vzal tolik peněz?
Proč si najímá děvky?
Má trvalý vztah?
Žije tu sám?
Spousty otázek na jeho osobu u kterých jsem věděl, že odpověď se dozvím tak u jedné. Proč by taky on měl odpovídat na mé otázky? Já jsem děvka, která ho bude poslouchat na slovo a klidně mě může i zabít, protože by to nikoho nezajímalo.
Můj šéf by dostal pěknou peněžitou částku, aby držel jazyk za zuby. Niallovi, Glennovi a ostatním by řekl, že jsem utekl.
Pak by se o mě nikdo nezajímal a jako by po mě slehla zem. Ne že by mi to vadilo, nerad bych tu po sobě nechal nějaké truchlící.
