Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

16. část

  Caroline:
Musím odsud vypadnout. Pocit, že do tohoto města, do tohoto celého života vůbec nepatřím, se zesiluje s každým mým dalším krokem. Ty vedou rovnou k nám domů - ale je to vůbec domov? Najednou mi to slovo přijde absolutně neadekvátní. Když ho byť jen v duchu použiju, abych popsala budovu, jejíž práh právě překračuju, je to skoro jako by se Satan modlil.
Bleskově si pobalím své věci, věnuju domu poslední nevzrušený pohled a zavolám si taxíka, aby mě odvezl na letiště. Taxikář je velmi milý a pomůže mi s kufrem, za což bych ho normálně odměnila aspoň vlídným úsměvem, ale momentálně nejsem v tom pravém rozpoložení, abych hýřila úsměvy. Proto jedinou odměnou, které se ode mě dočká, je to, že z něj nevysaju všechnu krev, přestože se mě postupně zmocňuje žízeň.
Vysednu na letišti, zaplatím mu, popadnu svá zavazadla a jdu si je nechat odbavit.
Zaměstnankyně na přepážce je velmi nepříjemná a odmítá akceptovat skutečnost, že prostě MUSÍM nasednout na nejbližší let do Virginie, AČKOLIV nemám letenku, rezervaci, zkrátka vůbec NIC. Nebaví mě se s ní dohadovat, a tak se jí upřeně zahledím do očí a použiju na ni ovlivnění. Na kratičký okamžik na mě zmateně civí a pak zavolá ochranku.
"Máme tu nějakou šílenou fúrii, která trvá na tom, že odletí do Virginie, ale nemá letenku," nahlásí ta žena do vysílačky a ke mně se ihned hrnou ozbrojení hlídači. Pomyslím si, že bude snadné se jich zbavit, opak se však ukáže být pravdou. Po chvilce zápolení se prostě vzdám a nechám je, aby mě odvedli na vyšetřovnu, kde se mnou mluví nějaký jejich nadřízený. Ne že bych ho nějak extra vnímala. Jsem příliš zaneprázdněná sama sebou. Co se to se mnou sakra děje? Proč jsem slabá, pomalá a neschopná ovlivnit lidi? Pochybuju, že si tady všichni dávají k snídani sporýšové koláče nebo tak něco.
Výslech nakonec dopadne dobře, když přidám pár nevinných úsměvů přihlouplé blondýny a zhruba deset omluv za to politováníhodné nedorozumění. Nechají mě jít, já vezmu své kufry, sednu si do haly a na mobilu si online koupím letenku.
Zhluboka si povzdychnu. Letadlo odlétá až za sedmnáct hodin. Nechci ani pomyslet na to, že by do té doby mohl přijít Klaus a v odletu mi zabránit.
Nudou si málem začnu okusovat své nehty, pak si ale řeknu, že by mé dokonalé manikúry byla škoda, a místo toho začnu hrát Candy Crush. Brzy mě to ale omrzí.
Zkontroluju čas. Uplynulo přesně čtrnáct minut.
Tohle ještě bude peklo... Sakra, ať už jsem doma!