Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

10. část

Caroline:
Otevřu oči a zamrkám, protože je mám plné slz. Nevím, kde se tam vzaly. Nebo kde jsem se vzala já v tomhle kostele. Jen cítím, že mě celé tělo bolí, jako bych absolvovala desetihodinový maraton, a absolutně nechápu, proč.
"Caroline!" Vrhne se ke mně Klaus, popadne mě za ruku a starostlivě se na mě dívá.
"Klausi," vydechnu ztěžka. "Co se stalo?"
Věnuje mi zmatený pohled. "Jak to myslíš? Davina na tobě provedla to kouzlo... Abychom mohli mít dítě. Chtěla jsi to... Pamatuješ?"
Pár vteřin mi to nedává smysl, ale pak se rozpomenu, že jsem něco takového skutečně říkala. Ale teď se mi to zdá neuvěřitelné, jako by to byl spíš příběh někoho jiného, ne mě.
"Jsi v pořádku?" ptá se ochranitelsky a pomůže mi slézt dolů ze stolu, protože jsem pořád ještě celá rozbolavělá, i když ta nejintenzivnější bolest už odezněla.
"Ano," přikývnu opatrně. "Jak to dopadlo? Fungovalo to?" Už když tu otázku vyslovuju, něco uvnitř mě se diví, proč se na ni vůbec ptám, protože mě vlastně odpověď vůbec nezajímá. "Kde je Davina?" Rozhlížím se po kostele, až mi zrak ulpí na bezvládném těle ležícím na podlaze mezi lavicemi. "Panebože!" vykřiknu a vrhnu se k ní. "Nedýchá!" Zatřesu s ní, pak se kousnu do ruky a dám jí napít svojí krve. Davina se naštěstí po chvilce s kašláním probere.
"Jsi v pořádku?" strachuju se o ni.
"Myslím, že jo," zamumlá. "A co ty? Povedlo se mi to? Cítíš nějakou změnu?"
Po pravdě řečeno jistou změnu pociťuju, ne ale úplně přesně takovou, o jakou jsme tu všichni usilovali. Ale bojím se jít s pravdou ven. Navíc, sama té změně ještě nerozumím.
"Je jen jeden způsob, jak to zjistit," prohodí Klaus a natáhne se po mé ruce.
"Klausi, já... Potřebuju nějaký čas a prostor," odtuším, protože se mi najednou zatočí hlava z toho, že bych s ním měla odejít domů a začít pracovat na dítěti. "Můžu dneska zůstat u vás?" otočím se prosebně na Davinu.
"Samozřejmě, jsi vždy vítána!" potěší mě Davina.
Vrátím se očima ke Klausovi, který na mě hledí v tichém šoku, který ještě podtrhnou slzy, co mu začnou vytékat z očí. A já vím, že bych se měla cítit provinile, nebo s ním soucítit, nebo k němu cítit lásku - sakra, je to přece můj manžel!
Ale já necítím nic z toho. Vůbec nic.