Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

31. část

  O dva roky později

Klaus:
Venku svítí slunce a je příjemný zářijový den. Je mi jasné, že Caroline si šla sednout ven do zahrady. Mám pravdu, najdu ji tam. Sedí na lavičce a něco si zapisuje do deníku, avšak jakmile zaslechne mé kroky, přestane a rychle sešit v kožených deskách zaklapne, abych jí do něj nenahlížel.
"Ahoj," pozdravím ji tak nějak monotónně, jako by mě ani nezajímalo, zda mi na to odpoví. Slyším to ve svém hlase.
Zvedne hlavu a upře na mě prázdný pohled, nakonec ale ze sebe přece jen vymáčkne tichý pozdrav, skoro stejně lhostejný jako ten můj.
Rozhostí se propastné ticho rušené pouze zpěvem ptáků nad našimi hlavami plnými temných myšlenek. Trvá to snad celou věčnost, než se konečně zeptá: "Jak se má Hope?"
"Výborně," odtuším. "Je moc šikovná."
"Jackson se o ni dobře stará?"
"Vypadá to tak," procedím skrze zaťaté zuby. Dobře ví, jak moc nesnáším, že Hope nebydlí u mě. Jako by to, že ji porodila, dávalo Hayley pravomoc uzurpovat si ji pro sebe. Ale vidím Hope v obličeji, jak moc je šťastná tam, kde je, a nechci ji o to štěstí ochuzovat. A tak ji nechávám u Hayley a Jacksona a žiju sám. Tedy, vlastně s Caroline. Ale to je poslední dobou totéž jako žít sám.
Nevím, kdy se to tak zvrtlo. Zpočátku jsme byli plní elánu a odhodlání a víry. Jenže se to táhlo už příliš dlouho. A visí to pořád ve vzduchu a není možné se toho zbavit. Oba cítíme nesnesitelné selhání a nejsme schopní se s tím vypořádat. Sotva spolu mluvíme, o tom zakázaném tématu už vůbec ne. Jsme jako dvě žijící mrtvoly. Což, když to tak vezmu, vlastně jsme.
Caroline pomalu vstane a nadechne se, aby mi něco řekla, ale pak si to rozmyslí a zase se posadí a poklepe na místo vedle sebe. Usadím se tedy a čekám, co přijde.
Odkašle si a poté to vyklopí. "Klausi, já už takhle dál nemůžu. Tohle mě zabíjí." Potřese nešťastně hlavou."Chtěla jsem, aby to fungovalo, a snažila jsem se... Mockrát.... Příliš mockrát." Svěsí ramena a je na ní vidět, že ji celá situace velice mrzí. Chápu to. Jsem na tom podobně.
"Já vím," řeknu. "Ale můžeme to změnit, když změníme náš přístup, třeba se..."
Caroline mi skočí do řeči. "Někoho jsem poznala."
Vytřeštím na ni oči. O čem to sakra mluví?
"Přemlouvala jsem se k tomu, že je to špatné, že patřím k tobě... Jenže oba dobře víme, jak na tom jsme."
"Ano, ale..."
"Klausi, já..." Sklopí provinile zrak a já vím, že to nevěstí nic dobrého. "Chci se dát rozvést," dopoví větu a mně se sevře srdce.
"Tohle jsme už jednou řešili. Neuděláš to."
"Klausi... My dva... Je po všem. Copak to nevidíš?"
Vidím. Už delší dobu. Na rozdíl od ní jsem se však nevzdával naděje. Až doposud.
"Byla jsi... byla jsi mi nevěrná?"
"Samozřejmě že ne," odvětí trochu dotčeně. "To bych neudělala. Ale mám ho ráda. My dva stejně nemáme budoucnost. A já chci nějaký nový život, nový začátek... Klausi, vždyť to cítíš stejně."
Čím déle mluví, tím víc mi dochází, že má pravdu. Poslední měsíce stály za starou belu. A tahle Caroline, prázdná a bez jiskry, mi připadá jako někdo cizí, vzdálený. Nemůžu ji držet připoutanou u sebe, když mi na tom ani zase tolik nezáleží.
"Tak dobře," svolím. "Půjdeme každý svojí cestou. Nejspíš je to tak lepší."
Zdá se překvapená. "Fajn!"
Vstane a pohladí mě svou něžnou rukou po tváři. "Je mi to líto."
Poté vejde dovnitř domu a začne si balit věci, zatímco já zůstávám sedět v zahradě a nade mnou vesele prozpěvují ptáci.