Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

24. část

Caroline:
Celá se třesu, když mířím k Mystic Grillu, abych se tam najedla, i když mám teda pěkně stažený žaludek, takže nevím, jestli vlastně vůbec něco pozřu. Málem to se mnou sekne, když se při přecházení přechodu nerozhlédnu a skoro do mě vrazí auto. Něco mi napovídá, že by to moje nově křehké tělo nepřežilo, a tak jsem ochotná strpět řidičovu spršku nadávek, kterými mě počastuje, protože přece jen jeho pozornosti a rychlým reflexům vděčím za svůj život.
Ještě se pořád vzpamatovávám z toho šoku, když mi už zase začne zvonit telefon. Nemám sebemenší chuť to zvedat, nakonec se však překonám a vylovím mobil. Rozsvícený displej mi prozradí, že to je Davina. Rozpomenu se, v jakém stavu jsem ji předtím opustila, a napadne mě, že bych se nejspíš mohla optat, jestli je v pořádku.
"Haló?" zabručím do telefonu a pokračuju v chůzi směrem ke Grillu.
"Panebože, Car, ty jsi mi to zvedla!" Davina zní upřímně překvapeně.
"Ehm, jo... nějaké námitky?"
"Ne, vůbec ne, jsem ráda!" vychrlí ze sebe chvatně. "Jak... jak ti je?"
"Přímo báječně," utrousím sarkasticky. "Jestli jsem to pochopila správně, přišla jsem o všechny upíří superschopnosti. Děkuju mnohokrát."
"Caroline... Je mi to TAK líto..."
"Jestli neexistuje nějaký způsob, jak to odčinit... tak o tom už nemluv," zavrčím. No dobře, nechovám se moc jako starostlivá kamarádka. Ale po pravdě řečeno, momentálně mi ani není moc jasné, jak jsem se mohla s Davinou bavit. Občas je tak natvrdlá, že se to nedá vydržet. To jsem si toho nikdy dřív nevšimla?
"Dělám, co můžu, abych našla kouzlo, kterým bych ti nějak pomohla..."
"Fajn, dej vědět, až nějaké najdeš." Měla bych se zeptat, jak se daří jí. Musím. Vlastně ani ne. "Davino, jestli něco potřebuješ, vyklop to, nemám na tebe celý den."
"Mluvila jsi s Klausem?" zkouší to Davina opatrně.
"Ano," odtuším s úšklebkem.
"A? Něco nového?" vyzvídá.
"Ano," zopakuju. "Budeme se rozvádět."
Na druhém konci linky se ozve hlasité zalapání po dechu.
"Copak? Myslela jsem, že Klause nemůžeš vystát. Musíš chápat, že už s ním nechci mít nic společného."
"To jsou trochu silná slova, ne? Je to přece tvůj manžel... Miluješ ho..."
"Milovala jsem," opravím ji dotčeně. "To už není pravda." Jak to vyslovím nahlas, cítím se náhle volná jako pták. A zrovna tak volná budu, až ten rozvod dotáhnu do konce. Změním prudce směr a vydám se k právnické kanceláři. Jsem mnohem hladovější po svobodě než po jídle.
"Nemyslíš, že jednáš trochu... ukvapeně?" ptá se Davina.
"I kdyby - to je snad moje věc."
"Není, Car... Tohle všechno je moje vina..."
"Už sklapni," utrhnu se na ni. Pak své hrubosti trochu zalituju. "Davino, promiň, musím končit, mám toho spoustu co vyřešit." Zavěsím dřív, než stihne odpovědět, a začnu schovávat mobil do tašky. Když se narovnám, spatřím před sebou Klause s něčím, co vypadá jako obrovská injekce sporýše. Nestačím ani mrknout a on mi ji píchne do stehna. Poslední, co si pamatuju, je jeho smutný obličej mizející pod rouškou černočerné tmy.