Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

33. část

Klaus:

Dům je bez Caroline ještě tišší - jako by to snad bylo možné. Kamkoli se otočím, všechno mi připomíná mou manželku... Mou brzy bývalou manželku. U srdce ucítím zvláštní pocit, jako by mě tam bodalo na sto tupých nožů. Jak to mohlo zajít tak daleko? Nejsem zvyklý, že by mi někdo ubližoval. Takových se vždy snadno a nelítostně zbavím. Jenomže Caroline zabít nemůžu. Nedovedu si představit ani to, že bych jí udělal malinké škrábnutí.
Tolik mě změnila. A co z toho. Teď jsem sám a můžu se zase vrátit zpátky k normálu. Vraždit, ničit, dominovat. Na to si musím připít. Znovu začnu žít tak, jak mi to vyhovovalo víc než tisíc let. To zní jako příležitost k malé oslavě.
Vezmu si tedy nejdražší láhev bourbounu, co doma najdu, odzátkuju ji a mocně si z ní přihnu. Jak mi zlatohnědá tekutina klouže do krku, v žilách jako by se mi rozlévala nová krev. Krev bojovníka, krev predátora, krev krále. 
Ještě nevím, co bude můj první krok, ale každopádně jsem připravený na vše.
Někdo zazvoní a já se uchechtnu. "To šlo rychle," zamumlám si spokojeně pod fousy. Oběť dobrovolně přišla za mnou. Ať je to kdokoliv, nemůžu se dočkat, až mu rozervu hrdlo.
Pomalu přejdu ke dveřím a rozmýšlím se, kterou část těla mu utrhnu jako první, když zaslechnu známý dívčí hlásek. Do háje, zábava bude muset počkat. Zdá se, že mi na návštěvu přišla dcera.
Otevřu dveře a třináctiletá Hope visí na ruce mého bratra Elijahi. 
"Ahoj, tati!" vykřikne a skočí mi do náruče, div si nerozbije hlavu o láhev, kterou třímám v ruce.
"Hope, ahoj," přivítám ji a postavím ji bezpečně na zem. "Co tady děláte?"
"Máma s tátou mají nějaké vyřizování se smečkou a strýc Elijah říkal, že by bylo fajn přijet se podívat za tebou!" zatrylkuje Hope a rozhlíží se po domě, který je od její poslední návštěvy o dost prázdnější. "Je tady teta Caroline?" zeptá se mě vesele a já jí nějak nejsem schopný říct pravdu.
"Ne, zlatíčko. Ona... šla nakupovat."
"Aha. A vrátí se brzy?" 
"To nevím. Znáš Caroline, nákupy jí vždycky zaberou spoustu času," pokrčím rameny. "Proč si nejdeš na chvíli hrát na počítač a já se zatím pozdravím tady s Elijahou?" navrhnu jí.
Hope, jako snad každý dnešní teenager, neváhá a tryskem vyrazí do místnosti s počítačem, zatímco já pustím Elijahu dovnitř a zavřu za ním dveře.
"Co tě to napadlo sem bez ohlášení přijet a vzít s sebou Hope?" zavrčím na bratra. 
"Už tu dlouho nebyla, těšila se," opáčí Elijah. 
"Teď není zrovna vhodná chvíle," obořím se na něj.
"Naopak, teď je ta nejvhodnější chvíle. Jak tě znám, kdybych Hope nepřivezl, už bys udělal nějakou pitomost, jak to máš v oblibě." Elijahův klidný hlas mě vytáčí, jako ostatně vždycky.
"O čem to mluvíš? Jak ty můžeš vědět, co se tady děje?"
"Dostal jsem zprávu od Caroline. Žádala mě, abych na tebe dohlédl. A soudě dle tohohle věřím, že její obavy jsou oprávněné," ukáže na rozpitou láhev v mojí ruce. 
"Takže Caroline mě nechává hlídat, jo?" Začíná ve mně vřít krev. Jak se vůbec opovažuje? Ušklíbnu se a zhluboka se napiju bourbounu. "Budu dělat, co se mi zachce," prohlásím pevně. "Je mi jedno, co si o mně ty nebo Caroline myslíte."
"Já vím," přikývne Elijah, pořád tak otravně vyrovnaný. "Na něčím názoru ti ale záleží," připomene mi a mávne rukou k pracovně, odkud se ozve potěšené zavýsknutí. Zdá se, že se Hope podařilo dostat na další level v nějaké z těch nesmyslných online her, co tak ráda hraje.
"Už to není malá holka, která nerozumí ničemu, co se děje, a všechno ti odpustí, Klausi. Je jí třináct a v tomhle věku bere všechno smrtelně vážně. Nesmíš ji zklamat. Jsi její otec."
Hledím Elijahovi do tváře a dochází mi, že má pravdu. Existuje jedna jediná osoba, u které mi záleží, co si o mně myslí. Hope. S Caroline jsem možná dítě nikdy neměl, ale mám ho s Hayley. Hope je má dcera, ta nejdůležitější osoba v mém životě. A já nesmím dopustit, abych ztratil i ji.
Rozmrzele odložím láhev na stůl a prohodím: "Jdu se podívat, co to tam má za hru."

Poznám na Elijahovi, že skrývá spokojený úsměv.