Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

18. část

  Caroline:
Ani nemůžu uvěřit, že moje letadlo je KONEČNĚ tu. Po všech těch otravných kontrolách a tak si oddechnu, když se usadím na sedadlo vedle celkem pohledného blonďáka, kterému spadne čelist, jen co mě uvidí přicházet k jeho místu uličkou. Očividně jsem mu tím, že sedím vedle něj, zpříjemnila celý den. Fajn. Aspoň někdo si ho užije.
Letuška se mě zeptá, jestli něco nepotřebuju. Jo, jasně že jo. Potřebuju, abyste mi vysvětlila, proč jsem si do háje vzala Klause Mikalesona a chtěla s ním mít dítě. Proč jsem se odstěhovala do New Orleans, když to opravdu není místo pro hezké, perspektivní blondýny. Protože přiznejme si to, Cami není ani moc hezká, ani moc perspektivní. Nebo mi můžete prozradit, jak je možné, že jsem pomalá a slabá jako člověk. A taky byste mi mohla objasnit, proč vás do háje nemůžu ovlivnit, abyste mi tu třeba začala recitovat ruskou poezii. Třeba. Nahlas však řeknu jen: "Nemáte Vogue?"
Letuška se na mě podívá s lítostivým úsměvem a odpoví: "Ne, to nemáme, omlouvám se, můžu vám ale nabídnout nějaké jiné noviny nebo časopisy..."
"Neobtěžujte se," mávnu nad tím rukou a odvrátím od ní hlavu, takže teď vyhlížím z okýnka. Postupně mi začnou těžknout víčka. Proboha, já jsem fakt UNAVENÁ?
Usnu dřív, než si na to v duchu stihnu odpovědět.
Probudí mě oznámení letušky, že se máme připravit na přistání. Díkybohu, už jsem skoro doma! Těším se, až uvidím své přátele. Třeba věci konečně začnou dávat smysl.
Jen co vystoupím z letadla, nadšeně nasaju ten virginský vzduch. Je krásné se sem vrátit.
Než se dostanu až do Mystic Falls, musím ještě absolvovat pár jízd autobusem a nakonec i taxíkem. Domů se už málem plazím, jak jsem vyčerpaná. Ale musím je všechny hned vidět. Hlavně Bonnie. Chyběla mi.
Vyrazím k ní domů, ale když zazvoním, nikdo mi neotevírá. Zkusím jí zavolat... Nebere to. Povzdychnu si a zamířím k domu Salvatorů.
Jakmile stanu tváří v tvář Stefanovi, bezděčně mi prolétne hlavou, jak úchvatně vypadá.
"Caroline?" vytřeští na mě oči. "Co tady... co tady děláš?"
"Jsem doma," odvětím a nevím, jestli mám chuť obejmout ho jako nejlepšího kamaráda, nebo s ním začít flirtovat jakožto s potenciálním objektem zájmu.
"To vidím, ale proč? Stalo se něco?" Je podivně odměřený.
"Stýskalo se mi..."
"Hm," zabručí neurčitě.
"Hele, máš s tím nějaký problém?"
"Ne, samozřejmě že ne," odtuší, jeho výraz však vypovídá o opaku. Přesto mě pustí dovnitř a nabídne mi whisky. Po událostech posledních hodin ji velmi ráda přijmu a zhluboka se napiju alkoholu.
"Byla jsem za Bonnie, ale není doma. Nevíš, kde je?"
"Bonnie už nebydlí v Mystic Falls," řekne Stefan poněkud překvapeně. "Odstěhovala se odsud."
"Kdy?" vyheknu zmateně.
"Před dvěma lety."
"Proč mi o tom nic neřekla?" nechápu.
"Nejspíš proto, že už nejste takové kamarádky jako dřív," usoudí Stefan. Všimne si, že moje sklenička je prázdná, a dolije mi.
"To není pravda! Jsme nejlepší kamarádky!"
"Od té doby, co ses odstěhovala s Klausem do New Orleans, se asi spousta věcí změnila. Přestala ses nám tak často ozývat... Začala jsi nový život... A to my taky."
"To mi chceš říct, že... že jste se na mě VYKAŠLALI?" Oči se mi začnou plnit slzami a já si připadám strašně zrazeně a odkopnutě. Bolí mě z toho u srdce.
"Ne, Caroline," zavrtí Stefan hlavou. "To ty ses vykašlala na nás."
Jako by mi uštědřil ránu do břicha.
"Podívej," vyhrknu. "Já ani nevím, kdo ta holka byla. Ta Caroline, co si vzala Klause a odstěhovala se s ním. Já s ní nechci mít nic společného. Chci zpátky své kamarády a chci zpátky svůj starý život a..."
Najednou, jak se ta slova ze mě sypou, ještě víc si uvědomuju, že se tak skutečně cítím.
"Caroline," zamračí se na mě. "Co se ti stalo?"
"Když ti to povím, slibuješ, že mi pomůžeš?"
Vidím na něm, že by nejradši rovnou odpověděl, že ano - je to přece starý dobrák Stefan. Ale chce mi to trochu dát sežrat, a tak chvíli počká, než přikývne a ukáže, abych se posadila.
Klesnu na pohovku a začnu mu všechno vyprávět.