Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

40. část

Caroline:

Probírám se polaroidovými snímky, které zachycují mé dobrodružné cesty s Bonnie, a rty se mi nad každým z nich roztáhnou trochu více. Ty dva roky utekly tak rychle, a přitom jsme je naplnily spoustou skvělých a nezapomenutelných zážitků. Úplně chápu, proč se Bonnie nechtěla – a pořád nechce – vrátit zpět domů. Svět je tak vzrušující místo a má toho tolik co nabídnout. Mám ale dojem, že ač jsem za tu dobu poznala opravdu spoustu nových kultur, tradic, památek a lidí, nejvíc jsem poznala sama sebe, čeho jsem schopná a po čem toužím.
Vydat se s Bonnie po cestě za dobrodružstvím pro mě bylo jako vysvobození. Dřív jsem měla pocit, že musím k někomu patřit, abych žila úplný život. Teď už vím, že je to hloupost. Nemusím být vdaná, dokonce ani zadaná, abych žila na sto procent.
Ovšem pravda je, že vdaná pořád ještě jsem. Měla jsem odvahu vyzkoušet jídla, která zněla i vypadala děsivě, vypravit se na místa, ze kterých by se mi za normálních okolností ježily vlasy v zátylku, ale na to, abych podepsala rozvodové papíry a ukončila mé manželství s Klausem jednou provždy, na to jsem odvahu neměla.
Bonnie se zpočátku snažila mě přesvědčit, že je správné rozhodnutí se s Klausem rozvést. Jenomže ona je vůči němu hrozně zaujatá, takže jí nemůžu věřit, i když bych si to moc přála. Všechno by bylo jednodušší, kdyby mi to pomohla vyřešit.
Zaslechnu vrznutí dveří našeho provizorního bydliště – malého dřevěného srubu na úpatí Švýcarských Alp – ale nenechám se tím vyrušit a dál si prohlížím polaroidy.
„Zase se kocháš fotkami?"
„No jo. Nemůžu za to, že jsem tak fotogenická," vypláznu na Bonnie jazyk a ona se zasměje.
„Jsem ráda, že ses ke mně připojila," řekne mi a posadí se vedle mě na postel.
„To já taky." Na chvíli se odmlčím a pak jí pohlédnu zpříma do očí. „Ale myslím, že je pro mě čas toho nechat a vrátit se."
„Kam?" nakrčí Bonnie obočí, protože očividně nemá ponětí, co to znamená.
„Domů."
„To je kde?"
Není na to vůbec snadné odpovědět. Kdysi to býval dům, ve kterém jsem bydlela s mámou. Potom sídlo, které jsem obývala s Klausem. Teď to nejspíš není nic, ale to neznamená, že si nemůžu něco vytvořit. Nový domov. Místo, které bude patřit jen mně.
Prohrábnu kupku polaroidů a najdu ten, na kterém s Bonnie stojíme přímo před Eiffelovkou. „Tady se mi líbilo nejvíc," prohlásím nostalgicky a ukážu snímek Bonnie.
„Paříž," vydechne Bonnie. „No, hodí se k tobě."
„Opravdu?" Poskočí mi srdce. Jestli si Bonnie myslí, že je to dobrá volba, možná v Paříži skutečně najdu své štěstí. Tohle je jiné než ta věc s Klausem. V tomhle jí věřit můžu.
„Ano. Móda, spousta butiků, fešáci v oblecích... přesně to pravé pro tebe,"zašklebí se na mě.
„Přesně," oplatím jí to zazubením.
„Kdy odjíždíš?"
Najednou mě zcela ovládne nutkání vyrazit co nejdřív. Nových začátků byla za poslední dva roky téměř nekonečná řada. Ačkoliv mě to putování po světě obohatilo o cenné zkušenosti, chci se už konečně někde usadit. „Zítra," vypadne ze mě dřív, než si to stačím pořádně promyslet.
Bonnie viditelně posmutní, přesto ze sebe vymáčkne přejícný úsměv a obejme mě. „Budeš mi chybět, Care," zašeptá mi do vlasů. „Doufám, že v Paříži najdeš štěstí. Zasloužíš si to."
„Děkuju, Bonnie. Však i ty najdeš štěstí."
„Ale už hledám tak dlouho," namítne.
„Možná to je ten problém," napadne mě. „Třeba je i pro tebe načase, aby ses někde usadila natrvalo."
„Třeba," kývne a obrátí svou pozornost k hromádce polaroidů, snad aby si taky vybrala svou budoucí destinaci. I když by se mi líbilo mít ji nadále nablízku, je mi nad slunce jasné, že Paříž to nebude. Pro Bonnie moc ideální není, zato pro mě je perfektní.