Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

36. část

Caroline:

Úžasná vůně večeře, kterou Seth očividně připravil na oslavu mého rozvodu s Klausem, mě uvítá už na chodbě. Kabelka na mém rameni, ve které se skrývají rozvodové papíry, na nichž dosud chybí mé podpisy, jako by vážila víc, než dokážu unést, a mně se pod její vahou trochu podlomí kolena. Nebo je to možná jen z té provinilosti, že to stále odkládám, nechávám si zadní vrátka pro rozmyšlenou. Totiž, když jsem sledovala, jak se Klaus dnes tak okázale a v očividném klidu podepsal a zase mi zmizel ze života, myslela jsem si, že je rozhodnuto. Jenomže pak jsem opět stočila zrak k těm papírům, na nichž závisela naše budoucnost, a uvědomila jsem si, že místa určená pro mé podpisy zejí prázdnotou. Já ještě mám možnost celou tuhle záležitost s rozvodem zvrátit. A vůbec netuším, co dělat.
Jistě, přišla jsem s tímhle nápadem sama. Byla jsem čerstvě zamilovaná do Setha, se kterým mi bylo - a pořád je - tak dobře. S ním jsem si opět připadala... naživu. Přesně tento pocit mi ve vztahu s Klausem chyběl a život s ním mě nesnesitelně ubíjel. Seth byl vítaná změna - nepokrytě mě zbožňoval, zahrnoval mě svou pozorností a mně to lichotilo. Zpočátku mě všechna ta jeho láska dočista omamovala. Měl mi toho tolik co nabídnout a já to všechno s vděčností přijímala. Ale jak čas plynul, postupně mě to přestávalo tak naplňovat. Se Sethem není nic špatně, to jen já se k němu nehodím. Již dříve jsem o tom přemýšlela, avšak po dnešním setkání s Klausem to už vím určitě. Vlastně dost pochybuju, že ještě někdy najdu někoho, ke komu budu tak patřit jako ke Klausovi.
Slyším Setha, jak za dveřmi nepravidelně dýchá - pravděpodobně je dost nervózní z toho, s jakými zprávami přijdu. Je tak milý a já ho budu muset zklamat. Mrzí mě to, ale tenhle vztah, ač mi přinesl mnoho dobrého, nemá perspektivu a je čas posunout se dál.
Když vejdu dovnitř, vystartuje ke mně jako pejsek, co vítá svého páníčka. Je to moc roztomilé, ale zároveň maličko dětinské. Ještě pár týdnů a začalo by se mi to protivit.
"Ahoj," pozdraví mě se špatně maskovanou netrpělivostí v hlase. Vidím mu na očích, že se nemůže dočkat, až se dozví, na čem je. Přijde mi ho líto, ale odmítám soucitu dovolit zabránit mi v tom, abych se s ním rozešla.
"Ahoj," odpovím tónem, který napovídá, že by si neměl dělat naděje. Zhluboka se nadechnu a pak si všimnu nádherně prostřeného stolu, na kterém dokonce nechybí ani láhev whisky mé nejoblíbenější (a pěkně drahé) značky a nemůžu si pomoct, udělá to na mě dojem. "To je pro mě?" pousměju se, přikročím ke stolu, odložím kabelku na židli,vezmu láhev do ruky a zálibně si prohlížím etiketu.
"Ano," přikývne s nedostatečně kontrolovaným nadšením z toho, že mi udělal radost. Pak však, jako by se napojil na tok mých myšlenek, zčistajasna pohasne a stočí pohled na špičky svých bot. "Tedy pokud z toho rozvodu nakonec nesešlo. V takovém případě to všechno hodlám vypít sám, na žal."
Zase láhev postavím na stůl a dívám se na něj tak intenzivně, až ho to přinutí ke mně vzhlédnout. Zhluboka si povzdechnu a vidím, že mu to dochází. Statečně bojuje s tím, aby se mu bolest, kterou právě musí prožívat, zračila ve tváři, a já si ho za to moc vážím - a taky jsem mu za to vděčná, protože kdybych byla nucena sledovat, jak se trápí, možná by mě přece jenom přesvědčil, abych s ním zůstala.
"On to nepodepsal?" zeptá se mě nakonec odevzdaně.
Přemýšlím, jestli bych mu měla zatajit pravdu, ale nakonec se rozhodnu být k němu upřímná. "Vlastně ano. To já se ještě nerozhodla."

Vypraví ze sebe pouhé "Aha." a pak přistoupí blíž ke mně a já čekám, že se mě dotkne, ale místo toho se přese mě nahne a otevře whisky.
"Sethe, mrzí mě to," pravím a myslím to vážně. Tento člověk je tolik ochotný zahrnout mě veškerou svou láskou a mně to stejně nestačí.

"No jo," zabručí a nalije si skleničku.
"Asi bych měla odejít." Odmlčím se a pozoruju jeho reakci, avšak žádná nepřichází. Jen prázdně civí do své skleničky a já vím, že je zraněný. "Úplně."
Konečně na mě pohlédne a oči má tentokrát tak výmluvné, až mě bodne u srdce. Nemůžu to ukončit takhle. Ne po tom všem, co pro mě udělal. Zahojil mé srdce a naplnil ho životem v době, kdy jsem to moc potřebovala. Zaslouží si lepší ukončení.
"Prosím tě, mohla bych si vzít ten náramek, co jsem ti darovala? Na památku."
Je zmatený, ale neprotestuje, náramek si sundá a chystá se mi ho vložit do dlaně, ale já na poslední chvíli ucuknu a on ho rezignovaně položí na stůl. Teď, když už není před mým vlivem chráněn sporýšem, můžu ho ovlivnit, aby si z našeho vztahu pamatoval jen to hezké.
"Sethe," oslovím ho a chytnu ho za ruku, čímž ho přinutím, aby se mi podíval přímo do očí. "Moc ti děkuji za všechny chvíle, co jsme společně strávili. Bylo to opravdu skvělé a oba jsme si to užili. Ale nejsme pro sebe stvoření. Není to tak, že bys pro mě nebyl dost dobrý. Jen si zkrátka nejsme souzení. Ale to nevadí, protože to i tak stálo za to. Protože máme všechny ty krásné vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Rozumíš mi?" Počkám si na souhlasné, leč poněkud otupělé přikývnutí, a pak ho naposledy krátce políbím. "A víš co?" dodám a ukážu na náramek ležící na stole. "Radši si ho nech. Ať na mě máš památku. Jestli si teda můžu já nechat tenhle řetízek." Vyndám řetízek, který jsem si po cestě ze schůzky s Klausem sundala, z kabelky a Seth se na mě zářivě usměje.
"Samozřejmě že si ho můžeš nechat. Jako vzpomínku na ty krásné společné časy," mrkne na mě. Tak, to bychom měli, pomyslím si. Se Sethem jsem to vyřešila, ale pokud jde o Klause, to už bude horší. Jeho totiž ovlivnit nemůžu a navíc si ani nejsem jistá tím, co k němu vlastně cítím. Ale já už na to přijdu.