Zasloužené štěstí - TVD Klaroline fan fiction (2015)

34. část

O měsíc později

Caroline:

Zamrkám do ostrého slunečního světla a pohled mi padne na Setha, který právě roztahuje těžké závěsy. Všimne si, že se vrtím v posteli, otočí se, posadí se mi k nohám a pak se natáhne a vlepí mi pusu na dobré ráno.
"Omlouvám se, že tě budím tak brzy, ale vím, že v devět máš tu schůzku s Klausem, a nechci, abys na ni přišla pozdě."
"Jistě. Protože už se nemůžeš dočkat, až budu rozvedená," ušklíbnu se a přitáhnu si přikrývku blíž k tělu, abych mezi sebou a ním utvořila jakousi barikádu. O dnešní schůzce přemýšlím už dobrý týden a pořád nevím, jak se zachovám. Tedy, jasně, byl to můj nápad, že se rozvedeme. A pořád si za tím stojím. Nejspíš. Ale i tak to bude divné zase se s Klausem vidět. Bojím se, že se nedokážu ovládnout, jakmile mě pozdraví "Ahoj, lásko." tím svým dokonalým hlasem s dokonalým přízvukem, a budu tam, kde jsem byla. To ale Sethovi samozřejmě vykládat nemůžu.
"Protože už se nemůžu dočkat, až budeš celá jen moje," opraví mě Seth láskyplně a znovu mě políbí. 
"Nastavila jsem si budík," řeknu chladněji, než jsem měla v úmyslu, a trhnu hlavou k mobilu na nočním stolku. Nechci na něj být zlá, ale jsem naštvaná, že mě připravil i o těch pár minut spánku, co bych jinak měla k dobru. Jedině když spím, totiž můžu vypnout a nemusím hloubat nad tím, co moje obavy z dneška vlastně znamenají a co vypovídají o mém vztahu s Klausem.
"Připravil jsem ti snídani," usměje se na mě smířlivě Seth a zčistajasna přede mě položí tác, na kterém je snad úplně všechno jídlo, co vyštrachal ve spižírně a lednici. Je milé, že mě tak rozmazluje, ale zároveň vím, že to dělá hlavně proto, abych dneska nezměnila názor a z toho rozvodu nevycouvala.
"Nemám hlad, promiň," zamručím a podnos mu vrátím - snažím se při tom vyhnout očima těm jeho, protože až příliš názorně ukazují, že mu právě lámu srdce na milion kousků. "Vím, že jsi mě chtěl potěšit," dodám mírněji a vybičuju se k vlídnému úsměvu. "Jsi moc hodný, díky."
"Není vůbec zač. Snad to dneska půjde hladce," vyjádří spíše svou vlastní naději než tu moji. "Drž se." Jeho tón naznačuje, že především doufá, že se budu držet svého původního rozhodnutí ukončit manželství s Klausem. Kéž bych na tom byla stejně jako on, kéž bych věděla, co chci a co je správné.
"Neměj o mě strach," nutím se do dalšího nepřesvědčivého úsměvu, jen abych prolomila to nepříjemné ticho, které se po jeho slovech rozhostilo. 
Už tu nechci jen tak sedět a zírat na něj, je mi to trapné, a tak odhrnu peřinu, vstanu a jdu se oblékat. Seth tam ještě chvíli kamenně stojí s tácem v rukou, ale nakonec mě nechá o samotě. Já vzápětí přestanu s oblékáním a zoufale se svalím zpět na postel. Hlavou mi víří tisíce spletitých myšlenek a já je ani nestíhám všechny identifikovat. Někdy bych si vážně přála, aby na mém spánku existoval nějaký knoflík, který by stačilo zmáčknout a v mé hlavě by zůstala jen mlhavá prázdnota. A možná pár epizod Gossip Girl.
O pět minut později se můj telefon rozezvučí. Budík. Teď už je opravdu čas. 
Natáhnu na sebe šaty, které na mně Klaus ještě neviděl, a černý propínací svetřík, abych měla konzervativně zahalená ramena. Přece jenom je to právní schůzka, ne žádné rande. Na okamžik zaváhám a pak si nasadím i stříbrný řetízek, který mi tuhle věnoval Seth. Chci z něj mít kousek s sebou pro případ, že bych v Klausově přítomnosti ztratila povědomí o tom, ke komu teď patřím. Snažím se při tom potlačit myšlenku, že když si tento fakt potřebuju připomínat, patrně je něco špatně. Pokouším se být nezaujatá a rozumná, i když mám dost velké pochybnosti, že až uvidím Klause tváří v tvář, podaří se mi v tom pokračovat.
Mám se s ním potkat v parku, což je možná trochu neobvyklé, ale znamená to, že budeme moct být relativně uvolnění a odejít v podstatě kdykoli. Nemohla jsem si pomoct, měla jsem pocit, že kavárna je příliš zavazující, protože když si někdo objedná kafe, tak tam pak musí sedět, až dokud ho nevypije, a může to být pro ty dva nepříjemné, protože už si nemají co říct, nebo jen špatné věci, jenže tam zkrátka pořád sedí a dno hrnku je dál než Pluto. Něco takového v parku nehrozí, tak jsem ho navrhla. Jestli to Klausovi připadalo zvláštní, nedal to najevo, za což jsem mu nesmírně vděčná.

Park není od Sethova bytu daleko, přesto jedu autem. Říkám si, že řízení mě snad trochu rozptýlí. Jenomže to bohužel nefunguje a já tam dorazím hodně nervózní. Žádné konkrétní místo jsme si nestanovili, a tak zaparkuju hned u parku a pak se usadím na kraj nejbližší lavičky. Rozvodové papíry mám v kabelce, ale zatím je vytahovat nebudu. Počkám na něj. Kdybych je totiž vytáhla teď, musela bych si je začít pročítat, a kdyby mě tu Klaus našel, jak si je pročítám, mohlo by ho napadnout, že z toho chci vycouvat, což by všechno zamotalo. Takže papíry nechám odpočívat v kabelce, dokud ještě můžou, a roztržitě si pohrávám s řetízkem od Setha. Přívěsek je drobný a nenápadný, ale velice hezký a já se pokouším naladit na ten pocit štěstí, jaký mě obklopil, když mi ho Seth jen tak pro nic za nic daroval, jenže to nejde. Necítím nic jiného než úzkost a nervozitu. 
Vtom zaslechnu kroky a ještě než vzhlédnu, vím, že je to Klaus. Dodám si odvahy, vstanu a usměju se na něj. "Klausi, ahoj."
"Ahoj, lásko," pozdraví mě. Přesně jak jsem čekala.
Je řada na mně, abych něco řekla, a najednou si přijdu zahnaná do kouta i tady v parku, kde je otevřený prostor. "Ehm," odkašlu si rozpačitě. "Vypadáš dobře."
"Ty taky," odtuší až překvapivě klidným tónem. "Sluší ti to."
"Děkuji. Tak tedy... přistupme rovnou k věci, co ty na to?" Nečekám na jeho reakci a vyndám z kabelky rozvodové papíry, které připravila má právnička. "Mělo by to být všechno v pořádku, podle toho, jak jsme se domlouvali a vůbec," melu příliš rychle, ale vím, že je na to u mě zvyklý, takže se neobtěžuju zpomalit. "Jestli si to chceš přečíst, tak samozřejmě můžeš, ale jestli se nechceš zdržovat, jen to podepiš a můžeš zase jít."
"Věřím ti," pokrčí Klaus rameny, vytáhne pero a podepíše papíry na příslušném místě. "Tak, a je to." Vrátí mi je a já poněkud zaraženě zírám na jeho elegantní podpisy, které na mě nepřátelsky křičí, že je konec.
"A je to," opakuju s křečovitým úsměvem.
"Caroline," nadechne se, jako by chtěl říct něco životně důležitého, ale nakonec se pousměje a řekne: "Pozdravuje tě Hope."
"Taky ji pozdravuj!" vyhrknu. "Co jsi jí o mně řekl? Myslím, proč jsem podle ní odešla?"
"Řekl jsem jí, že jsi chtěla cestovat. Kdybych jí řekl, že jsi mě opustila kvůli ubohému člověku, nevěřila by mi," utrousí Klaus pohrdavě, i když jeho rty se usmívají.
"Haha," udělám ironicky, ale i já se usmívám. "Bude mi chybět."
"Pošli jí pohled."
"To určitě udělám," přikývnu. 
Pár nekonečně dlouhých vteřin, které se v mé mysli skoro rovnají pěti šálkům kávy a zmrzlinovému poháru navrch, na sebe hledíme, jako bychom se snažili přijít na to, co s našimi životy bude, až se teď vydáme každý svou vlastní cestou. Už se to nedá vydržet, tak zablekotám: "No nic, měla bych už jít, mám plno práce."
"Rád jsem tě zase viděl, lásko."
"Já tebe taky," řeknu a nejsem si jistá, jestli to byla jen konverzační fráze, nebo čirá pravda. Sleduju, jak se ke mně otáčí zády a míří pryč, ale mám na srdci ještě jednu věc. "Klausi?" zavolám na něj.
Ve tváři má skoro stejnou naději, jaká dnes ráno zaznívala v Sethově hlase, akorát že Klaus zřejmě doufá, že svůj názor změním. Ale já chci mluvit o něčem jiném. 
"Díky, že jsi ho nezabil," vysoukám ze sebe konečně. "Setha."
Klausovi, jehož výraz děsivě ztvrdne, trvá mučivě dlouho, než odpoví. "Za to poděkuj Hope. Můžeš jí to připsat na tu pohlednici."
Pak se znovu otočí a rychlým krokem vyrazí pryč.
Já tam zůstanu sama a společnost mi dělají jen podepsané rozvodové papíry.
Zhluboka vydechnu a posadím se, protože moje nohy jsou najednou jako z olova. Seth bude mít radost, pomyslím si, když podivně roztřesenou rukou zastrkuju vyplněné papíry do kabelky.
Rozhodnutí bylo učiněno.