Club.

11.

Viděla jsem jak byl smutný, jak všechny jeho jiskry ho opustili... ,,Pokud se budeme milovat, budeme si věrní, pokud bude náš vztah plnohodnotný, budu šťastná, pak nedovolím, aby mi tě někdo vzal." řekla jsem to tak sebejistě, ale Harry byl stále smutný. ,,Harry, prosím věř mi." Chytla jsem ho za tváře a dala mu pusu. ,,To říkáš teď Key, protože nevíš co tě čeká, ale až to poznáš, budeš mluvit jinak." Vypadá, jakoby nebyl nikdy opravdu šťastný. Bolelo mě, vidět ho takhle. ,,Key?" řekl děsně tichým hláskem. ,,Ano Harry?" ,,Budeš bydlet se mnou?" Zarazila jsem se, známe se pár dní, chodím s ním a mám s ním bydlet? Je to všechno moc rychlí, ale když už se to děje, proč to nevyzkoušet, vrátit se do vlastního můžu vždycky. ,,Jen to všechno moc rychlí, ale když už se to všechno děje, tak já do toho jdu. Budu bydlet s tebou." Viděla jsem jak se mu rozzáříli ty jeho krásné oči. Začal mě líbat a já cítila, že se usmívá.

Můj lékař mě pustil do domácího léčení. Když jsme opouštěli nemocnici, tak mě zastavila Emily. Rychle jsem tedy vyšla ven, stoupla si k Harryho autu a otočila se zády. Harry na dálku odemčel auto, já rychle nasedla a sledovala situaci v bočním zrcátku. Harry tam stál s Emily a něco si říkali. Harry jí obejmul, pak se rozešel k autu. Sakra! Proč jde zase za ním. . Harry otevřel zadní dveře, Emily si nasedla, ale neřekla ani slovo. Harry pak naskočil na místo řidiče, zapnul si pás a kouknul na mě. Měla jsem nejspíš výraz pitbula, protože jeho úsměv z tváře zmizel a zamračil se na mě taky. Hlavou mi proletěla jen jedna věta. 'Je to jeho auto, nemůžu mu říkat koho má vozit a koho ne.' Nastartoval auto a rozjel se. ,,Takže, kam to bude Emily?" Moje povedená matka nahlásila adresu našeho, teda jejího domu ve kterém jsem nebyla už asi 7 nebo 8 let. Ten pocit, ta cesta. Začal se mi zrychlovat tep, třást kolena, snažila jsem se uklidnit. Harry si toho všimnul a znejistěl. Cítila jsem jak přidal, aby jsme tam byli rychleji. ,,Tady to je, zastav prosím." řekla Emily a odpoutala se. Harry zastavil. Emily zastavila, vylezla z auta a poděkovala. Sledovala jsem jí, jak zachází do toho domu. Začala jsem se klepat a brečet. Všechno to, na co jsem se snažila zapomenout se mi vrátilo jako bumerang. ,,Key, co se děje?" začal mě hladit po noze. Cukla jsem sebou. ,,Nic, jen už prosím jeť pryč." Utírala jsem si slzy a snažila všechno vyhnat z hlavy, ale nešlo to. Viděla jsem minulost, která mě děsila, viděla jsem i to co se mi stalo před pár dny. Potřebuji dýchat, ale jde to ztěžka. Potřebuji se nadýchat vzduchu, ale nechci zastavit ani vystoupit. Chci být co nejdál. Při pohledu na Harryho se začínám uklidňovat. Je ze mě trochu vystresovaný, ale s ním jsem v bezpečí, teda aspoň to tak cítím. ,,Jsi v pohodě Key?" zeptal se mě. ,,Už ano Harry." ,,A řekneš mi co se děje?" Jeho zvědavý hlas byl i trochu nejistý. ,,Možná někdy ano Harry, ale teď o tom nechci mluvit." řekla jsem znepokojeně a doufala, že o tom nebude chtít mluvit. ,,Víš Key, vypadneme z města, znám jedno krásně místo, kde ti bude fajn a kde ti lesy pomůžou zapomenout." jsem opravdu ráda, že se neptá dál. Přikývla jsem jen hlavou na souhlas. ,,Dobře, zajedeme k tobě pro věci a pojedeme." Konečně jen někde bez nikoho, teda aspoň jsem to tak pochopila.

Harry zastavil auto a já si všimla, že stojí před mým bytem. Vylezla jsem z auta a šla směrem do vnitř, Harry šel za mnou. Otevřela jsem dveře a všechno bylo uklízený. Nikde žádná stopa po znásilnění. Zaběhla jsem do své ložnice, zabalila si pár věci a chytla si Harryho, že už můžeme jít.