Polibek anděla (Kiss of angel)

1. kapitola

Mohla jsem tam pořád postávat a čekat, že by mě třeba nikdo nepostrádal, ale nehodlala jsem to dělat a ztrapňovat se tím. Mohla jsem dělat, že sem nepatřím, že jsem si jen spletla budovu, místo, třídu, že jsem celkově na tomhle světě zcela omylem, čímž jsem si byla téměř jistá. Ale nemohla jsem. Už jenom proto, že moje o dva roky mladší a ve všech ohledech krásnější a úýasnější sestra na mě mávala jako zběsilá a mrkala na všechny kluky v okolí řasami. Dlouhými, černými, perfektními řasami.

"Nesnáším být ve čtvrťáku," povzdechla jsem si a došla k Anet.

"Jsi první den ve čtvrťáku. Nemůžeš to nesnášet," upozornila mě s lehkým sarkasmem Anet a vzala mě okolo ramen. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak se můžou těm stejným rodičům narodit dvě úplně jiné děti? Jak je možné, že Anet je krásná, vysoká blondýnka s dlouhými řasami a velkýma tmavě zelenýma očima, s plnými rudými rty a bezchybnou pletí, a já jsem... no, její opak. Vlasy mám vlnité a nevýrazné, oči bledě modré, řasy světlé a řídké, byla jsem menší postavy než Anet i přes to, že jsem byla starší, a taky jsem neměla nikdy jediného kluka, narozdíl od Anet, která má každou chvíli jiného.

"Myslím, že na tebe čeká Brad," ukázala jsem na kluka, co stál vedle vchodu. Stál tam spolu se dvěma dalšíma klukama a horlivě si s nima povídal - zřejmě o fotbalu. Anet vždycky chodila se sportovci.

"Ježíši fakt? Jsi si jistá? Kryj mě, honem," Anet se začala schovávat za moje záda a snížila se na svých sedmicentimetrových jehlách o zhruba pět centimetrů, což rozhodně nemohlo stačit.

"Proč tě mám krýt? Copak s ním už nechodíš?" divila jsem se.

"Nééé, už ne. Je to blbeček, mluvil pořád jen o fotbale, neříkala jsem ti to?" zeptala se nejistě. I kdyby říkala, její střídání kluků bylo jako střídání spodního prádla. Rychlé a časem nepostřehnutelné. Mluvila o nich, ale jména mi časem začala splývat. 

"Já tu informaci nutně nepotřebuju, Anet, ale Brad by to měl asi vědět, že s ním už nechodíš, nemyslíš?" rozhodila jsem rukama Anet se na mě ušklíbla, jako bych byla úplně mimo a nechápala, že teď se to dělá úplně jinak než loni a že já jsem totálně pozadu, dál cupitala za mými zády.

"Jé, ahoj Anet," rozsvítil se Brad, když nás zahlédl. "Ahoj, Nelo," mávl mi.

"Ahoj Brade. Myslíš, že by sis s Anet mohl teď promluvit? Teda, ona ti chce něco říct," usmála jsem se na Brada a vytáhla Anet zpoza svých zad a strčila jí směrem k Bradovi do náruče, kde ji Brad okamžitě sevřel a snažil se ji políbit.

"Brade přestaň, jsou tu lidi," kroutila se mu Anet v náručí. Já jsem je tam nechala stát a šla jsem do kanceláře, abych si vyzvedla svůj rozvrh. Byla jsem tam postavena do dlouhé fronty, kterou jsem si poctivě vystála, abych pak zjistila, že to jediné, co mě skutečně na škole zajímá, mám hned první hodinu a pak už je všechno nudné nebo nezajímavé. Například biologicko-chemická praktika těsně před obědem.

"Cornelie Beverlyová?" ozvala se profesorka Moorová. Kontrolovala si seznam letošních čtvrťáků na své hodině anglické literatury.

"Nela," opravila jsem ji automaticky. „A jsem tady," zvedla jsem napůl ruku a usmála se na ní ze své třetí lavice u dveří. Seznam pokračoval a já jsem občas zaslechla známá jména, ale nevnímala jsem pořádně. Mojí jedinou kamarádkou na škole byla Tery Ferrelová, která se mnou navštěvovala všechny předměty, kromě literatury, biologicko-chemických praktik a tělocviku, neboť měla slabé srdce a nemohla tedy cvičit.