Polibek anděla (Kiss of angel)

10. kapitola

Dost jsem se spletla. Mark nejen že o rande stál, dokonce se mi svěřil, že doufal, že se ozvu co nejdřív. Volala jsem mu v sobotu odpoledne a on hned v neděli neměl žádné plány, tak jsme šli bruslit na stadion. Překvapilo mě, jak dobře bruslí a hned jsem se ho na to ptala a on mi skromně odpověděl, že hrával hokej, ale že od té doby, co je na střední, seknul s tím.

„Jsem rád, žes zavolala," řekl mi, když mě doprovázel k autu. Usmála jsem se na něj. On byl sice rád a já jsem si dnešní odpoledne užila, ale měla jsem v sobě hlodavý pocit viny, jako bych podváděla nebo tak něco.

„Myslíš, že bych ti někdy mohl zase zavolat já?" ptal se ještě, když jsem sedala za volant a hodila si tašku s bruslema na sedadlo vedle sebe. Mark přijel svým autem, které stálo několik míst od mého. Stáhla jsem okénko a podívala se na něj. „Asi bys mohl," řekla jsem, ale cítila jsem, jako bych se k tomu musela nutit. Usmál se na mě a chtěl mě políbit, ale uhnula jsem a zamaskovala to tím, že jsem upustila klíče na zem a musela se pro ně sehnout. Kruci, to není dobrý.

„Musím už jet, ale díky za pěkný odpoledne," řekla jsem rychle, abych se z toho líbání nějak dostala a nastartovala jsem auto. Mark se usmál, pokýval hlavou a nechal mě odjet. Celou cestu jsem nad tím přemýšlela a doufala, že to nebude brát nějak špatně nebo nedej bože jako urážku, neboť to jsem nechtěla. Abych byla upřímná, já a líbání je vlastně velmi stručná kapitola. Ne že bych to už nepraktikovala, už jsem se líbala, tedy pokud se tomu tak dá říkat.

Bylo to před třemi lety, ten kluk byl o rok starší než já a jmenoval se Bobby. Byl to sportovec a upřímně, líbil se více holkám, ale on z nějakých zvláštních pohnutek pokukoval po mně. Bohužel až později (mnohem později) jsem zjistila, že to bylo kvůli sázce. Vsadil se s kámošema, že mě na maturáku tehdejších čtvrťáků políbí pod jmelím a tu sázku vyhrál, ale rovnou vám řeknu, že ten polibek nebyl žádný filmový, jak jsem si ho vždycky představovala. Bylo to na můj vkus trochu moc rychlé a trochu moc uslintané. Než jsem se z toho stihla vzpamatovat, jeho kámoši se mi v koutku smáli. A i přesto, že on dělal, jako že nic, pochopila jsem už ten večer, že něco není v pořádku. Rozešel se se mnou asi čtrnáct dní po tom polibku a večírku.

Anet jsem se svěřila až asi za půl roku, když mi sama nadšeně oznámila, že se poprvé líbala a jaké to bylo senzační a proč jsem jí neřekla, je je to boží! Musela jsem jí tenkrát vysvětlit, že „boží" není výraz, který bych použila a nechala jsem si vyprávět, jaké pocity z toho měla ona a díky tomu jsem líbání tak docela nezatratila, ale také jsem ho nevyhledávala. Nechtěla jsem se ztrapnit. Bylo mi osmnáct a pořádně jsem nevěděla, co to je. Prostě trapas.

Mark se ozval dva dny nato a než jsem se stihla vzpamatovat, randila jsem skoro ob den. Anet byla samozřejmě nadšená, táta byl také rád, jen já jsem měla pocit, jako že se k něčemu musím přemáhat. Mark byl prima, bavila jsem se s ním a on byl vážně milý, snažil se a krásně se smál, ale co se mi na něm líbilo nejvíc – byl normální. Žádná tajemství, žádné výkyvy nálad, žádné rýpání.

„Co plánuješ na víkend, sestro?" zeptala se mě Anet, když za mnou zavítala do kuchyně. Ušklíbla jsem se na ní. „Na žádný dvojitý rande nejdu," upozornila jsem jí předem. Anet mi úšklebek vrátila a sáhla mi do mísy pro kus těsta.

„Myslela jsem, že bych Adamovi uvařila," pokrčila rameny, jako by bylo úplně normální, že Anet dělá víkendové obědy. Užasle jsem se na ní podívala. Ona se na mě zamračila a naznačila mi, ať se začnu zase ovládat. „Budeš vařit?" ujišťovala jsem se, jestli to dobře chápu.