Polibek anděla (Kiss of angel)

12. kapitola

Omlouvám za dočasnou nepřítomnost, semlelo se hodně věcí najednou, které jsem musela řešit a psaní šlo stranou, nicméně už jsem tu a nebudu to zanedbávat. Jako satisfakci za čekání dnes přidám 2 kapitoly, z toho ta druhá, 13., je zlomová. Víc vám k tomu nepovím.
Jinak jsem chtěla moc poděkovat za to, že moje povídání čtete a že ho dokonce komentujete, jsem strašně nadšená :) Děkuju moc! Ať se vám i nadále PA líbí. Vaše DG.

_________________________________________________________________________________

Celé to setkání s ním bylo divné. Nevěřila jsem na náhody, nevěřila jsem, že by Lucas chodil do knihovny a už vůbec ne pro něco tak stupidního, jako je příručka Jak na to. Sice nebyl žádný studijní typ nebo něco takového, takže povinná četba se u něj čekat nedala, ale příručka?

„Na co myslíš?" vytrhl mě Mark z myšlenek. Podívala jsem se na něj a nasadila jsem úsměv. „Že nevěřím na náhody," přiznala jsem. Mark pokýval hlavou. Chvíli mlčel, pak jsme ale zastavili na červenou, on se natočil víc ke mně a povídá: „Máš na mysli Lucase." Nebyla to otázka, on to věděl.

„ To je už podruhé, co jsem se někde náhodou potkali, chápeš? Já... nechci ho podezírat nebo tak, ale... nevěřím na náhody," řekla jsem a doufala, že Mark to pochopí. Mark si jen povzdechl a podíval se na mě. „Myslíš si, že tě sleduje?"

„Já vážně nevím, Marku," přiznala jsem. Co se Lucase týče, vždycky jsem z něj měla smíšené pocity, nikdy mi kolem něj nebylo nic jasné, ani zezačátku, ani teď. Pořád jsem si pamatovala ten první den, kdy jsem ho viděla sedět ve své lavici a kdy vypadal, jako by právě vylezl z nějaké stoky, a jak se hned druhý den změnil, jako by ho někdo násilím vtáhl pod horkou vodu a donutil ho se umýt a upravit. Jak měl veškeré své pocity v očích a jak jsem měla od začátku pocit, že mě nenávidí a pak... jako by se to všechno změnilo. Vzal mě na pouť, byla s ním zábava...

„Je nebezpečný nebo tak něco?" zajímal se Mark dál, když řadil rychlost a rozjížděl se. Podívala jsem se z okýnka auta a zamyslela se. Byl nebezpečný? Mohl mi ublížit? Vždycky jsem se s ním cítila v bezpečí, netušila jsem proč. Varoval mě, ať nedělám hloupost a ať se od něj držím dál, ale proč? Možná vážně nebezpečný byl.

„Já... nevím," řekla jsem opět. Mark ze mě zjevně nemohl být nadšený.

„Rozhodně tak vypadal, jako že umí dát ránu," poznamenal. Uchichtla jsem se. Jak je možné, že mně takový nepřišel?

Další dny se vlekly, bylo pár dní před prázdninami a ve škole byla cítit natěšená nálada. Nikomu se už nechtělo vzdělávat se, snad jen já jsem si ještě tahala na všechny svoje předměty učebnice a občas se hlásila v hodinách.

Pořád pro mě byly hodiny biologie zvláštní, ale už jsem se alespoň neděsila každého ohlédnutí. Lucas tam byl a byl tam s Denis, ale jakoby to jejich jiskření a flirtování opadlo, jakoby se jí už nechtělo se smát a jemu být okouzlující, bylo to podivné. Chtěla jsem si o tom promluvit s Tery, ale nakonec jsme se zapovídaly o něčem jiném a na téma Lucas nedošlo. Možná to tak bylo lepší.

„Tak, včera jsem vám slíbil test," ozval se pan Rowe na začátku hodiny. Zpozorněla jsem. Test? Než jsem stihla jakkoli protestovat, přistál na mé lavici papír popsaný otázkami z obou stran. Trochu vyděšeně jsem se podívala na první otázku a na seznam odpovědí. Samozřejmě, ten test nebyl těžký, dokonce bych řekla, že se pan Rowe nesnažil nás na něčem nachytat, jak obvykle dělával, ale já jsem byla mimo. Nevěděla jsem jedinou otázku stoprocentně, něco jsem tušila, ale copak tušení stačí na jedna?