Polibek anděla (Kiss of angel)

16. kapitola

Zapracovala jsem a přidala další kapitolu. Je plná euforie a nadšení a těšení... naprosto očekávaně, myslím :-) Tak se pohodlně usaďte a užívejte si, v dalších kapitolách plánuju trochu víc dramatu a napětí, tak si zatím užijte klídek a nadšení. Děkuju za čtení a komentáře, DG. 

________________________________________________________________

„Anet, na kolenou tě prosím, mohla bys už jít?" volala jsem na ní do patra. Jako vždycky jsem byla nucena cestou do školy porušit několik pravidel silničního provozu, neboť moje sestra nebyla schopná vyrazit do školy včas. Jako by se netěšila na Adama, kterého celé prázdniny neviděla.

Anebo jsem se možná trochu moc do školy těšila já?

„Copak hoří?" zajímala se Anet znuděně, když se objevila na schodišti. Líně sešla dolů, obula si kozačky a pak se ještě prohlédla v zrcadle. Zabralo jí to tři a půl minuty!

„Jsi krásná úžasná nádherná, můžeme už?" popoháněla jsem ji. Ona se na mě jen ušklíbla, vycourala se ze dveří a pomalu se sunula k autu. Zamykala jsem dveře, zamykala jsem branku a stejně jsem byla u auta dřív než ona.

„Neučila ses na test nebo co?" naléhala jsem na ní.

„Já na test kašlu. Adam se mi neozval," povzdechla si. Pochopila jsem, rychle jsem se připásala, nastartovala a vyjela od okraje silnice. Vzala jsem to v opačném směru jednosměrnou a pak jsem na světlech projela na oranžovou. Možná jsem to měla s Anet nějak probrat, ale ona se nezdála, že si chce povídat, tak jsem to nechala být.

„Vyzvedneš mě tady zase?" zeptala se.

„Je mi líto, budeš muset jet autobusem, mám od nového roku semináře, každé pondělí a středu. Končím až v půl pátý," povzdechla jsem si. Bylo to mučení držet lidi ve škole takhle dlouho, ale alespoň tam bylo po obědě místo tradiční půl hodiny hodina volna navíc, kterou stejně budu trávit nad učením.

„Kruci, ty semináře," plácla se Anet do hlavy, neboť si vzpomněla, že jsem jí o tom před Vánoci říkala. Jí i tátovi. Teď budu domů jezdit ještě déle než on, děsný!

„Pozdravuj Adama," vyhrkla jsem, když jsem zamykala auto a spěchala do kanceláře, kde jsem si měla vyzvednout nový rozvrh na druhé pololetí.

„Ha ha, jsi vtipná," zavolala za mnou Anet ještě, ale to už jsem byla skoro ve dveřích. Postavila jsem se do fronty a trpělivě čekala. Jenže jsem dorazila kvůli Anet dost pozdě a fronta byla dlouhá, neboť většina studentů na tom byla podobně jako já. Nervózně jsem poťukávala nohou o podlahu a několik lidí se za mnou ohlíželo. Copak byl takový problém vydat rozvrh podle jména?

„Nela Beverlyová," vyhrkla jsem, když jsem se konečně dostala k pultu. Sekretářka byla zřejmě nová, neboť hledala mezi několika rozvrhy několikrát, ale nenašla mě tam. „Je mi líto, nejste tady," řekla.

„Zkuste najít tedy Cornelii místo Nely," napověděla jsem jí.

„Á, výborně. Tady," podávala mi rozvrh. Rychle jsem se podívala na první hodinu a spěchala do učebny 215, kde jsem měla být. Dorazila jsem do hodiny těsně se zvoněním, rozhlédla jsem se po třídě a vtom jsem ho zahlédla.

Seděl v poslední lavici u okna a vedle sebe měl místo. Usmíval se na mě a jemným hozením hlavou mi naznačil, ať si k němu jdu sednout. Prošla jsem jako omámená třídou a sedla si na volné místo u něj, blíže k oknu.

„Co tady děláš? Tohle je hodina anglické literatury," upozornila jsem ho šeptem, neboť profesorka právě vešla do třídy a zahájila hodinu.