Polibek anděla (Kiss of angel)

23. kapitola

Opět se omlouvám za zpoždění, proto dnes přidám ne jednu, ale hned dvě kapitoly. A to proto, že tady se nám něco udá, co končí trochu otevřeně a tak přidám hned další kapitolku, kde se dějově zase toho stane spoustu. Děkuji za trpělivost a užijte si to! DG. 

________________________________________________________________

Lucas je pryč.

To bylo první, co jsem si uvědomila, když jsem se ráno probudila a sáhla jsem vedle sebe. Nebyl tam, nebyl nikde v pokoji, prostě byl pryč. Nenechal mi vzkaz, nenechal mi po sobě nic. Jen na jedinou vteřinu mě napadlo, že to celé, všechno to, co jsem doteď prožila, že to byl jen sen. Ale pak jsem zavrtěla hlavou a vytřásla tu myšlenku z hlavy. Lucas byl skutečný, tím jsem si byla jistá.

Dole jsem se nasnídala, nandala prádlo do pračky a oblékla jsem se. Dneska jsem psala zkoušku z angličtiny a z historie, včera jsem se na to ani nepodívala a přesto jsem si byla jistá, že ty písemky nějak napíšu. Vyčesala jsem si vlasy do vysokého culíku a v celkem dobré náladě jsem odešla z domu.

Ve škole jsem se každou chvíli rozhlížela a hledala Lucase, ale nebyl tam. Zřejmě musel být u Sáry a zřejmě to bylo naléhavé. V duchu jsem se Lucasem chvíli nezabývala a soustředila jsem se zase po dlouhé době na školu a na závěrečné písemky. Dnes dvě, zítra tři a budu mít střední školu za sebou. Nikdy jsem si to tady neužívala jako ostatní. Nikdy jsem nebyla typická středoškolačka, tou je Anet. Ta bude plakat na svém absolventském ceremoniálu, já si oddechnu, až z té školy odejdu naposledy.

„Kde se pořád touláš?" zaslechla jsem za sebou známý hlas. Otočila jsem se a podívala se do tváře Tery. „Volala jsem ti, Anet ti to nevyřídila?" zeptala se. Zdála se být v dobré náladě, jako já. Usmála jsem se na ní a pocítila jsem, že ji ráda vidím. „Ne, nic mi nevyřídila," přiznala jsem. Ale už jsem jí neřekla, že neměla pomalu kdy mi to vyřídit, když jsem se posledních pár dní doma moc neukázala.

„Tak už to máme skoro za sebou, viď?" zeptala se a rozhlédla se kolem.

„Konečně, jo," přikývla jsem. Tery se na mě trochu udiveně podívala. „Kam jdeš na vysokou?" zeptala jsem se jí, abych změnila téma. Tery se na mě usmála a pak mě vzala za ramena a objala mě. „Proto jsem ti volala. Vzali mě na Harvard!" výskla nadšeně. Páni, to bylo překvapení.

„Harvard? Netušila jsem, že se tam hlásíš! To je úžasný!"

„Já vím, sama jsem nevěděla, že bych měla šanci uspět, ale vyšlo to... Dozvěděla jsem se to včera... Nebudu bydlet doma..." chápala jsem její nadšení a upřímně jsem jí to moc přála. Tery si zasloužila prestižní školu, byla moc chytrá a záleželo jí na jejím vzdělání. Bylo skvělý, že jí přijali.

„Musíš mi občas napsat, Tery, ať vím, jaké to je na prestižní škole," poplácala jsem jí po zádech a znovu ji objala. Sama jsem byla přijatá na některé školy v okolí města, ale nepřikládala jsem tomu váhu. Já odjedu s Lucasem, jakmile se rozhodne a jakmile bude muset.

„Nemůžu tomu uvěřit," řekla nadšeně Tery.

„Děvčata, do třídy," zavelel profesor historie a nahnal nás do lavic. S Tery jsme si sedly za sebe a napsaly si test z historie. Upřímně řečeno, čekala jsem ho těžší. Nemyslím si, že budu zrovna zářit, ale rozhodně jsem to zvládla. Tery měla také dobrý pocit, tak jsem si zašly po zkouškách na kafe a na dort do cukrárny a rozloučily jsme se. Netušila jsem, na jak dlouho, ale kdyby tohle bylo naposledy, co jsem Tery viděla, byla jsem ráda, že jsme byly stále kamarádky.