Polibek anděla (Kiss of angel)

11. kapitola

Na konci listopadu bylo všechno zmatené a ve shonu. Nevěděla jsem, kam dřív skočit. Nenáviděla jsem nákupy vánočních dárků týden před Vánoci, ale zřejmě to letos tak dopadne, neboť jsem zatím neměla kvůli zkouškovému období ani jeden. Táta si strašně přál, abych šla na vysokou, na medicínu, ale já jsem se jako budoucí lékařka neviděla. Biologie mě bavila, šla mi, ale pořád to nebyl obor, který bych chtěla studovat. Kromě biologie mě bavilo hodně věcí.

Samozřejmě jsem nezapomněla na Anet jak jsem slíbila, udělala jsem si čas nejen na její doučování, ale také na její zpověď ohledně Adama a jejich odpoledne. Říkala jsem tomu tak, neboť to ani trochu naznačilo, co se to odpoledne událo. Odkládala jsem ten rozhovor s Anet už víc jak týden a nyní už nebylo úniku.

„Přišla jsi z venku dost dlouho, bylo to s Markem dobrý?" začala.

„Nepřišla jsem dlouho, vždyť bylo teprve pět hodin," upozornila jsem sestru. Anet se na mě spiklenecky usmála. „To je pořád dost času," mrkla.

„Dost času na co?" nechápala jsem. Anet si povzdechla, jako že jsem totální debil, že jí nerozumím a chvíli hledala slova. „Na nějaké sblížení třeba?" řekla opatrně.

„Ať už to myslíš jakkoli, ke sblížení nedošlo, shodli jsme se na tom, že budeme jen přátelé," bylo to velmi stručné shrnutí mého odpoledne a samozřejmě jsem vynechala ten trapas jak s Lucasem, tak s tím nepovedeným úhybným manévrem ohledně jeho políbení, ale vlastně tohle z toho odpoledne plynulo.

„I on se shodl?" zapochybovala Anet.

„Souhlasil s tím," pokrčila jsem rameny a naházela si do tašky věci na zítra do školy. Už několik let jsem dělala spoustu věcí automaticky. Zapínala pračku, dávala správný program na myčce nádobí, skládala tátovo košile a svoje a Anetiny trička. Příprava věcí do školy byla další automatická věc.

„A co mu asi zbývalo jinýho," poklepala si na čelo Anet. „Třeba se chtěl sblížit, ale upustil od toho, když jsi nechtěla ty... Každý se chce sbližovat, je to normální se sbližovat s klukem..."

„Nojo, tak už to vysyp, kruci," zaúpěla jsem a dala jí tím zelenou ohledně jejího odpoledne s Adamem. Když jsem přišla domů, Adam byl pryč, obývák i její pokoj byli uklizené a v kuchyni šla myčka. Anet seděla v kuchyni u stolu a tvářila se spokojeně.

„Co?" zeptala se nevinně.

„To, kvůli čemu mě uháníš už víc jak týden," upřesnila jsem. Anet se na mě usmála a pak mi začala vyprávět, jak se jí povedl oběd a jak jí ho Adam chválil, jak si u ní v pokoji pustili film a jak se u toho filmu líbali...

„Nemusíš být tak detailní, Anet. Detaily budou jistě zajímat tvoje kamarádky, mně stačí stručně a jasně," usměrnila jsem jí trochu.

„Ale já jsem chtěla..." začala protestovat.

„Anet prosím," zaúpěla jsem trochu.

„Tak jo. Když já nevím, jak ti to mám říct," zrozpačitěla. Rychle jsem se na ní podívala. „Je všechno v pořádku? Jsi ty v pořádku?" vypálila jsem ty otázky jako dávku ze samopalu. Nedivila jsem se jí, že se lekla. „Jo, jsem," řekla rychle a horlivě kývla hlavou. Trochu se mi ulevilo.

„A zavolal ti od tý doby?" ptala jsem se ještě.

„Ano, volá mi normálně. Včera jsme byli po škole normálně venku... Nelo, nech mě chvíli mluvit," prosebně se mi podívala do očí. Přikývla jsem, ale zároveň se modlila. Kdyby mi moje šestnáctiletá sestra oznámila, že je těhotná, zřejmě by to se mnou seklo. A to jsem seděla. „Kdyby ti něco udělal, řekla bys mi to, viď?" ujišťovala jsem se ještě.