Polibek anděla (Kiss of angel)

21. kapitola

Se zpožděním přidávám další kapitolu, je trochu kratší a spíše spojovací. Proběhne tu důležité rozhodnutí. Slibuju, že další kapitola je zajímavější a rozhodně mnohem napínavější. Nicméně, čtěte prosím, a bavte se :) Vaše DG. 

_________________________________________________________

Celý víkend jsem byla doma a dělala jsem to, co normálně dělávám o víkendech. Prala, uklízela, vařila, dělala si úkoly, které mi Anet zjistila. A bylo to tak únavné a monotónní, že jsem s tím v neděli málem praštila.

V neděli odpoledne jsem ležela v posteli a znovu koukala na ty skici. Věděla jsem, že jen ty skici mě dovedou k myšlenkám, které jsem měla předtím, než na mě v pátek zazvonil Mark. Nemohla jsem si totiž kvůli tomu vzpomenout, kde tok mých myšlenek skončil.

Přemýšlela jsem o Tery a o našem přátelství, také o Anet. Možná to celé byla moje chyba, protože jsem se v posledních měsících věnovala hlavně škole a Lucasovi. Jen párkrát jsem si povídala s Tery, naposledy jsme se pohádaly a už se sotva pozdravily na chodbě nebo na hodinách. Anet jsem se také vyhýbala, ale jen proto, že jsem před ní měla tajemství.

Ale co když už to nepůjde vrátit zpátky? Co když ty vztahy už nenapravím? Co když už jsem na obě dvě kašlala až moc dlouho? Ani jsem na to nechtěla pomyslet! Anet byla moje sestra, ať chci nebo ne, patří do mojí rodiny a mít tajemství před rodinou nikdy nenosí dobrotu. A to už vůbec nemluvím o tátovi, se kterým se bavíme čistě na úrovni nutnosti, protože si nějak nemáme co říct.

A byla jsem si vědoma, že to je převážně moje chyba. Zkrátka jsem měla na práci něco jiného, co se mi zdálo důležitější, přednější než rodina a kamarádi. Na Marka jsem nekašlala, stejně tak jsem se snažila věnovat se Anet. Byla to moje chyba, moje a Lucase. Protože jsem se věnovala jemu a ne jiným. Měla jsem starosti s tím, jestli být s Lucasem nebo ho nechat být a to bylo všechno, co mě zaměstnávalo.

Na druhou stranu jsem díky Lucasovi opět začala žít. Během těch dvou let od mámy smrti a než se Lucas objevil jsem žila stereotypně, od písemky k písemce, od školy ke škole, od jídla k jídlu, od uklízení k uklízení. A pak se objevil Lucas a vytrhl mě z toho stereotypu, s ním jsem se zase smála, od srdce. Zase jsem poznala strach a všechny ostatní pocity včetně lásky, které šly dřív mimo mě. Nejdřív proto, že jsem byla mladá a pak proto, že jsem držela smutek. To jen Anet flirtovala jak o život, protože se snažila také něco cítit. Stejně jako já, jen s tím rozdílem, že já jsem nikdy předtím netušila, že něco takového potřebuju.

Na misce vah byla láska versus zodpovědnost, city versus sobeckost. A ačkoli jsem věděla, co bych si měla zvolit, věděla jsem také, že o Lucase nehodlám přijít, protože mi pomohl víc než kdokoli jiný, víc než bych si kdy dovolila doufat. Táta byl skvělý, měl nás rád, ale nedokázal mi pomoct, nedokázal ani mně ani Anet jakkoli popohnat. Starost někdy nestačí. A Tery? Od rozvodu rodičů mě nepotřebovala. Jestli si našla jinou kamarádku nebo jestli si našla přítele – neměla jsem ponětí. Já jsem jí o Lucasovi aspoň řekla, když už nic jiného.

Táta si ze mě přál mít doktorku a já to odmítala, ale když jsem se nad tím teď zamyslela, nemohla jsem si vzpomenout, proč to nechci. Sama jsem netušila, co budu dělat, sice jsem odeslala přihlášky na vysoké, ale nějak jsem nepřemýšlela nad tím, co chci studovat, co bych chtěla dělat. A teď mi to i bylo jedno. Klidně půjdu na doktorku, klidně budu dělat cokoli, jen když budu vědět, že mám Lucase.

Můj život se smrštil na jediného člověka, vlastně anděla, který pro mě znamenal víc než dost a bez kterého už jsem si neuměla svůj život představit. A vtom jsem měla jasno a to byla pointa toho volného víkendu – uvědomit si, jestli s ním chci být i přes to všechno, co se teď děje a co on je zač a já jsem věděla, byla jsem si jistá, že s ním být chci i za cenu zrušených schůzek nebo všudypřítomného stínu Sáry. Možná budu ta druhá, ale Lucas za to stojí.