Polibek anděla (Kiss of angel)

20. kapitola

Omlouvám se za malé zpoždění, včera večer mi nešel internet a tak jsem musela počkat dneska do školy. Přidávám další kapitolu, naposledy se tu setkáme s Markem a Lucase bude tentokrát trochu méně. Řekněme, že by Nela měla chvíli žít maličko normální život ;-) Ať se Vám kapitola líbí, děkuju za komentáře a za čtení. Vaše DG. 

____________________________________________________________

„Měla bys jít vážně domů," upozornil mě Lucas. Podívala jsem se na hodiny na palubní desce, ukazovali půl jedenácté večer. Pokud už je táta doma, zřejmě nervózně přechází po pokoji, zatímco Anet ho ujišťuje, že jsem v pořádku a ať mi nevolá. Jenže mně se nechtělo ani za nic opustit Lucase. Teď, když jsem konečně znala pravdu, měla jsem pocit, že nás k sobě poutá ještě něco mnohem víc než naše láska.

„Půjdu," slíbila jsem a vymanila se mu z držení. Lucas se na mě usmál, nastartoval a odvezl mě před dům. V kuchyni bylo zhasnuto, ale v obýváku se svítilo, stejně tak Anet svítila ve svém pokoji. Možná na mě čekala, těšila se na vyprávění, kde jsem byla a co jsem dělala. Ale já jí nemohla říct nic. Lucas se mi svěřil s tajemstvím, které jsem nemohla za nic na světě šířit dál. Bylo to moje tajemství, které se ani Anet nikdy nedozví.

„Uvidíme se zítra?" zajímala jsem se. Ve škole, po škole, bylo mi to jedno.

„Chtěla bys?" Ta naděje v jeho hlase se nedala přeslechnout.

„Ano, samozřejmě," přikývla jsem a podívala jsem se mu do tváře. Proč byl pořád tak nejistý od té doby, co jsme se na parkovišti políbili? Svraštila jsem obočí a prohlížela si ho. „Co se děje?" zeptala jsem se nakonec.

„Nic, jen... třeba se ti to přes noc rozleží v hlavě, víš? A pak už nebudeš chtít..." nedokázal to ani doříct. Natáhla jsem se k němu a políbila ho nešikovně na koutek úst. „Možná rozleží, ale to na tom nic nezmění," ujistila jsem ho.

„Ani nevíš, jak moc bych si to přál. Tebe, nás, napořád." Chtěla jsem mu říct, že to takhle přece může být, ale okamžitě jsem si vzpomněla na Sáru, na jeho ženu Sáru, která si ho zavázala slibem, že jí nesmí nechat zemřít. A přepadl mě pocit úzkosti a strachu, ale ne o sebe, o něj. Co když to prostě jednou nevypočte a nestihne včas? A co bude pak, až Sáru převtělí? Budou se muset odstěhovat, Lucas mi řekl, že to takhle funguje. A co udělám já? Půjdu s ním? A budeme žít v nějakém dalším velkém viktoriánském domě jako šťastná rodinka ve třech?

Možná jsem se neměla unáhlit, třeba se mi to celé vážně rozleží v hlavě.

„Nebudu perfektní přítel, Nelo," spustil, jako by tušil, na co myslím. „Nikdy nebudu, i když bych chtěl, protože vždycky budu vázán povinností k jiné ženě, vždycky! Třeba to teď dokážeš snášet, ale za pár týdnů nebo měsíc, až se to zhorší, se od ní skoro nebudu moct hnout, protože se nebude moct ani sama pohybovat po domě. Nemyslíš, že by bylo lepší, kdybychom se pár dní neviděli a ty sis to srovnala v hlavě?" zeptal se a díval se mi do očí. Tušila jsem, že to pro něj nemohlo být lehké mi to takhle navrhnout, a o to víc jsem si ho vážila.

„Dobře, pár dní, fajn," dostala jsem ze sebe trochu zaskočená jeho návrhem.

„Neber to nějak špatně, Nel, prosím, nemyslím to tak! Ve tvém vlastním zájmu by sis měla promyslet, co chceš dělat. Víš všechno, takže ti nic nebrání v rozhodování. A pokud se i po pár dnech budeš chtít sejít, bez ohledu na to, že jsem ženatý, že nevím, kdy budu muset tu schůzku ukončit a odejít, pak se mi ozvi, dobře?" usmál se na mě a naklonil se ke mně, aby mě políbil na tvář. Přikývla jsem. Vlastně mi ani nic jiného než souhlas nezbývalo.