Polibek anděla (Kiss of angel)

22. kapitola

Ahoj :) Moc se omlouvám za delší mlčení, do školy toho máme stále moc a nestíhám :( každopádně dneska přidávám kapitolu 22 a do konce týdne bude kapitola 23, protože je skoro hotová ;) Tahle je kratší, nicméně se tam udá menší zvrat. Užijte si to, bavte se, komentujte. Děkuji, DG.

_______________________________________________________________

Ještě několik předlouhých minut jsme stáli na kraji toho útesu a koukali na oblohu a na vrcholky stromů, za kterými už slunce dávno zapadlo. Já jsem akorát přemítala o tom, jaké by to bylo zůstat tady napořád, někde v lese, schovaní před světem, kde on by mohl být sám sebou a já s ním...

Když mu zazvonil pager.

„Musíš jet?" zeptala jsem se rychle a nechala mu volné ruce, které měl ještě před třemi vteřinami kolem mého krku a propletené.

„Ano, musíme odjet," povzdechl si.

„Dobře. Tak pojď," vzala jsem ho za ruku a zamířila k autu. On se zasmál a zůstal stát na místě. „Auto je tamtím směrem, Nelo," řekl a ukázal na jinou stranu. Usmála jsem se, nasměrovala se příslušným směrem a spolu jsme došli k autu. Nasedli jsme, vyjeli, vjeli na silnici a on stále nemluvil.

„Řekni něco," zaprosila jsem do ticha.

„Pořád nechápu, že to dokážeš. Dělit se o mě s jinou," řekl trochu smutně. Vlastně bylo prosté, že to nechápal. Milostné trojúhelníky v románech nebo ve filmech vypadaly komplikovaně, jistě byly komplikované. Musel to také znát.

„Je to jednoduché," pokrčila jsem rameny. On povytáhl obočí, abych mu to vysvětlila. Tak jsem řekla prostě: „Miluju tě." V tu chvíli on prudce zastavil auto, položil si hlavu na volant a zhluboka dýchal. Strašně jsem se vyděsila a okamžitě začala hledat nějaké zranění nebo cokoli, co mi uniklo. Když zjistil, že jsem k němu blízko, zvedl se a vyrazil z auta ven jako střela. Nechápavě jsem se na něj koukala a nedokázala se pohnout.

„Lucasi?" zaváhala jsem s nohou napůl ven z auta.

„Tohle nesmíš!" okřikl mě. „Nikdy už to nesmíš říct!"

„Nechápu proč," přiznala jsem zklamaně a zaraženě. Myslela jsem, že už jsme si to snad vyjasnili, že navzájem o svých citech můžeme mluvit, že mu můžu říct, co pro mě znamená a on může to samé říct mně. Ale zřejmě tu bylo stále mnoho věcí, andělských věcí, které jsem nechápala.

Lucas

Nemohla za to, ona to nevěděla, neví o tom! Ale byla to tak podvědomá reakce, tak jasný signál, až mě samotného překvapilo, kolik sil mě stálo sebeovládání. Jak moc jsem se musel snažit, abych ten pud tolik let podporovaný prostě vyhnal ze své hlavy a neudělal to, co jsem vždycky dělal po takových slovech.

Váhala v autě, její ustarané a smutné oči přejížděly po mém těle a já jsem nemohl toho démona v sobě udusit. Křičel a řval a chtěl to, co mu bylo vždycky dáváno, chtěl svou část, ale nemohl ji dostat, nemohl jsem to dopustit, aby jí bylo ublíženo. Ona byla jediná, která za tu ukrutnou vnitřní bolest stála.

„Protože... protože..." Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale stále jsem nedokázal dýchat rovnoměrně, nedokázal jsem jasně myslet. Samozřejmě jsem věděl, co ke mně cítí, ale stále jsem doufal, že ta slova nahlas neřekne. Nikdy.

A teď to řekla a já to nečekal, o to to bylo celé horší. Proto mě musela připravit na všechno, co s námi zamýšlí, včetně společného milování, vlastně hlavně kvůli němu. A proto jsem nyní chodil před autem jako dravá šelma a držel si ruce kolem těla, abych se snad nerozpadl bolestí, jak mě můj vnitřní démon požíral zevnitř. Nebyl to jen pocit, byl to fakt. Taková byla dohoda s ďáblem, lépe řečeno s Bohem. Součást mého prokletí, součást mé osobnosti.