Polibek anděla (Kiss of angel)

15. kapitola

Tato kapitolka by se vám mohla hodně líbit, mně osobně se líbí moc! Nevezmu vám překvapení, abych vám řekla, co se bude dít, ale jsem si jistá, že přesně takhle to mělo být. Užijte si to prosím! Děkuju za čtení a komentování, DG.

_______________________________________________________________________

Nebývala jsem trpělivý člověk, a ze všeho nejvíc jsem nenáviděla nejistotu, a když mi něco vrtalo hlavou, většinou jsem tomu musela přijít na kloub. Ať už to bylo za jakoukoli cenu. V tomhle případě jsem ale váhala dlouho, neboť jsem se bála. Nevěděla jsem přesně čeho, ale bála jsem se. Možná toho, že se podruhé usvědčím, že to je tak, jak si myslím a ne tak, jak bych si přála.

Anet si všimla mého chování, ale neptala se. Zkoušela různé finty před několika dny, když mě česala, ale já jsem se nedala. Znala jsem ji jako své boty a nehodlala jsem jí ani napovědět. Mohla bych jí teoreticky něco říct, až si budu sama jistá tím, co to má být. Zatím jsem neměla nic, co bych jí mohla povědět, snad jen to, jak mě Lucas zachránil a jak se mi ve chvíli slabosti svěřil, že se o mě bojí. Ale to vlastně nebylo nic určitého, nic, z čeho by mohla ona něco vyvodit.

Pár dní po Vánocích jsem se rozhodla vyrazit si ven a pročistit si hlavu, doma už toho na mě bylo moc. Třeba mě dokonce napadne něco spásného, něco osvobozujícího, nevím, nějaký plán, jak se z toho všeho dostat. Nebýt toho, že je Mark pryč s rodinou, zavolala bych mu. Třeba by mi neuměl nějak poradit, ale alespoň by mě uchránil před vlastními myšlenkami.

Také jsem chtěla zavolat Tery, ale ta měla dost svých starostí. Najednou mě trápilo, že si nemám s kým promluvit. Až do nedávna mi to nevadilo, vždycky jsem bývala samotář a nestěžovala jsem si, ale teď mi to najednou přišlo líto. Kdybych měla horu přátel, jistě bych mezi nimi našla někoho, kdo by mi dokázal poradit, komu bych se mohla svěřit, aniž by se vyptával nebo se mi vysmál.

Prošla jsem park a pak jsem prošla i obchoďák. Vracela jsem se domů bez úspěchu. V naší ulici jsem zpomalila, venku se mi líbilo, bylo moc hezky, svítilo sluníčko a bylo čerstvě nasněženo, to jsem milovala nejvíc.

A pak jsem před naším domem zahlédla povědomé auto. Šla jsem pomalu blíž, ale i když jsem to auto viděla jen jednou a ještě ve tmě a v rozechvění mysli, byla jsem si téměř jistá. A nebylo prázdné, za volantem bylo plno.

„Nelo," pozdravil mě s otevřením dveří.

„Lucasi," oplatila jsem mu pozdrav podobně odměřeně. Vypadal, že se baví, tak jsem začala hledat v kapsách kabátu klíče, abych se nějak zabavila. Lucas udělal krok ke mně. „Kdes byla?" zeptal se.

„Projít se, srovnat si myšlenky," řekla jsem zcela upřímně, aniž by on tušil, co tím myslím. Zřejmě ho to opět nějak pobavilo. „Co je?" zeptala jsem se trochu ostře.

„Nic," ujistil mě a zatvářil se neutrálně.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se a doufala, že nezním naštvaně, protože to jsem nebyla, moje pocity byly smíšené, hodně tu vládl zmatek a taky nervozita z jeho přítomnosti, ale zlost jsem necítila.

„Přijel jsem tě navštívit," pokrčil ledabyle rameny, jako bychom byli staří známí a on mi přijel popřát pěkné svátky a šťastný nový rok. Pokývala jsem hlavou, ale nevěděla jsem, co mu na to mám říct. „Pozvala bych tě dál, ale je tam plno, takže..." ukázala jsem za svoje záda na dům.

„Vlastně Anet s tvým tátou před chvílí odešli někam na jídlo," řekl Lucas. „Takže...mohl bych dál?" zeptal se nejistě. Nezmohla jsem se na víc než na přikývnutí. Pak jsem se otočila zády k němu a vyndala klíče, které jsem po celou dobu svírala v dlani. Odemkla jsem branku a vylezla po schodech, pak jsem odemkla i vchodové dveře a jediným gestem ho pozvala dál. Dům byl skutečně prázdný.