Podvol se mi!

Probuzení

Otevřela jsem oči. Dvakrát jsem zamrkala, aby si zvykly na denní světlo. Ležela jsem ve Figgině posteli. Právě přicházela do pokoje, a jakmile mě spatřila, tak se ke mně rozeběhla.

„Moje milá Liv! Jak je ti?" začala se starostlivě ptát a posadila se na kraj postele.

„Dobře, myslím... Jak dlouho jsem spala?" Pokusila jsem se zdvihnout na loktech, ale ostrá bolest mě bodla do žeber a já zůstala ležet. Byla jsem celá rozlámaná. Frize se ve tváři usadil kamenný výraz.

„Dva dny. Spala jsi dva dny," pronesla.

„Cože?" šokovaně jsem vhrkla. Dva dny?! „Co se mi stalo?" zeptala jsem se vyděšeně. Tohle přeci není normální.

Frigga mě mateřsky pohladila po paži. „Nejspíš jsi byla jen moc unavená. Myslím, že na tebe doléhají všechny ty změny," řekla klidně. Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Nejspíš má pravdu, ale nějak jsem o tom nebyla přesvědčená. Nedovoloval mi v to věřit ten sen.

„Co pak je? Nad čím přemýšlíš?" Frigga se usmála. Váhala jsem, jestli ji o tom mám říct, ale protože jsem jí věřila, tak jsem jí ten sen vylíčila, jak nejlépe jsem dokázala. Frigga strnula. Mlčela a mlčela.

„No," řekla nakonec, „ byl to jen zlý sen." Krátce se usmála. Přišlo mi, že se tím úsměvem snaží něco zakrýt.

„Mě to tak nepřišlo. Bylo to tak živé. Skoro jako skutečnost," přiznala jsem tiše. Nechtěla jsem se s Friggou hádat, to ne! Spíš jsem potřebovala, aby mě ujistila, že je všechno v pořádku. Protože, kdyby to nebyl jen sen, tak co tedy? A co by bylo s Lokim?

Frigga na mně moje obavy jako vždy poznala. „Ó dítě moje! Neměj strach. Lokimu se nic nestane, to bych nikdy nedovolila," ujišťovala mě. Její objetí mě nakonec uklidnilo. V tom se rozletěly dveře a do nich vpadl Loki. V úleku jsem Friggu pustila i ona mě. Loki k nám přistoupil. Frize věnoval jen letmý pohled a krátký pozdrav. Frigga ode mě vstala a svého syna s milým úsměvem přivítala. Musela už být zvyklá, že se k ní choval povětšinou lhostejně. Ten úsměv už musela použít tolikrát, že bych skoro až uvěřila, že je pravý. Frigga byla ale silná žena, která s ním neztrácela naději. Milovala ho.

Když opustila pokoj, Loki si sedl na místo, kde ještě před chvílí seděla ona. Ve tváři měl obavy. Mojí pravou ruku si vložil do dlaní a zdvihl ji ke rtům.

„Jen jsem tě získal a už jsem tě skoro ztratil," řekl tiše a mě ta jeho otevřenost prekvapila. Pod jeho dotekem jsem pak ale strnula. Vybavila se mi vzpomínka na tu noc, kdy mě spalovala horečka. Prohlížela jsem si jeho dlaně, ve kterých svíral mojí ruku. „Co se děje?" zeptal se.

„Tvoje ruce byly jako led a tvoje oči... jak jsi to udělal?" Pátrala jsem v jeho tváři po odpovědi. Svraštil čelo a sklopil pohled.

„Ukaž se mi tak."

Loki se ode mě ještě víc odvrátil. „Nechci, abys mě tak viděla," řekl a zvedl se z postele. Pár kroky se vzdálil a zůstal ke mně stát zády. Potřebovala jsem ho tak vidět.

Opatrně jsem vstala z postele. Celé tělo mě bolelo z toho, jak dlouho jsem ležela. Doklopýtala jsem k němu. „Prosím," zašeptala jsem.
Loki se napřímil v celé své výšce. Po chvilce se ke mně pomalu otočil. Vypadal přesně tak, jako minule. Jeho kůže měla barvu jako ledová modř a jeho oči byly jako dva rubíny. Zatajil se mi dech, ale jen na okamžik. Nevypadal děsivě, jak jsem si myslela. On... byl nádherný. Jeho přirozená a nadpozemská krása mě nechala stát v naprostém údivu.

„Podívej se na mě," pobídla jsem ho, protože ode mě pohled stále odvracel.
Pohnul se až po dlouhé chvíli. Na výraz v jeho tváři nikdy nezapomenu. Jeho oči prozrazovaly víc, než chtěl. Byly plné bolesti a sebe pohrdání a to jen za to, kým doopravdy je. Díky jeho pohledu mě bodlo u srdce.

„Měl bys přijmout to, kým skutečně jsi." Přiložila jsem mu dlaň na chladnou tvář.
Loki se zamračil. „A jak? Pro všechny jsem monstrum. Už takhle mě nenávidí." Krátce se zasmál, ale nebyla v tom žádná známka po pobavení. Nejspíš se jen vysmýval sám sobě.
Musela jsem se kousnout do rtu, abych potlačila slzy. ,,Pleteš se. Pro některé jsi mnohem víc." Nejistě jsem k němu přistoupila a lehce chvějícíma rukama jo objala.
Lokise chvíli nehýbal, ale pak kolem mě váhavě ovinul paže, ale sevřel mě v pevném objetí.

******

Velkolepý Asgard se ponořil do temné noci. Celé království se oddávalo svému snění, včetně mladého krále a jeho milované. Nic netušící lidé žijí ve svém nočním světě až na jednoho. Pohnul rukou, za kterou ho slabě držela, ale neprobudilo ji to. Svým jediným okem spatřil svou ženu, spící u jeho lože. Vypadala pořád stejně, jako by neuplynul ani den. Ale i tak věděl, že čas během jeho spánku běžel dál. Vstal z postele. Políbil svou ženu na čelo tak, aby ji nevzbudil. Chtěl jí dopřát drahocenný odpočinek. Čekal tak dlouho.

Na zdi viselo zrcadlo, do kterého se zahleděl. Čas se na něm nijak zvlášť nepodepsal, vyjma délky stříbrných vlasů a vousů. Do rukou uchopil své zlaté kopí. Ještě jednou se podíval na svou spící milovanou ženu a pak opustil místnost.

Sláva, král je zpět.