Snad se vám tenhle one shot bude líbit... měla jsem ho v plánu už dlouho, ale myslím, že jsem ho totálně pokojila... to musel zavinit Perfect >.< Jsem z toho totálně *feels* a musím psát tohle :D Poslouchám to tady už tři hodiny pořád dokola, nic jinýho mi nehraje :D
No snad se bude líbit :)
Ps: Vishez sice to není přesně podle přání, ale snad seti to bude taky líbit :3
_LarryLS1_
Velká budova. Spoustu pokojů. Spousty lidí, pobíhajících sem a tam. Spousty zraněných lidí a spousty umírajících. Tak by se dala popsat pár slovy klasická nemocnice.
Tento krátký příběh se odehrává na nemocničním pokoji, kde leží dva mladí chlapci. Jeden s závažným problémem s dechem. Potřeboval nové plíce a pouze čekal v oběžníku na dárce.
Druhý hoch byl po transplantaci ledviny, kterou sám daroval neznámému dárci. Jak toto dopadne? Asi už víte, ale stejně vám to povím. Tak jen čtěte dál.
"Jsem Harry." představil se chlapec co ležel na lůžku, nově příchozímu-nebo spíš příjezdnýmu, jelikož přijel na nemocničním vozíku. Jeho nový spolubydlící na dobu neurčitou.
"Louis." usmál se mladík a nechal se doktorem dovést ke své nové posteli.
Harry pozoroval všechno. Neposlouchal, když mluvil doktor o jeho stavu, ale sledoval, jak mladíkovi pomáha na lůžko, dává mu léky a odchází.
"Nechceš si povídat? Je tu hrozně depresivní ticho." zamumlal Louis a zavřel oči. Cítil se příšerně. Před nějakou dobou daroval jednu ze svých ledvin a musel se zotavit. No, zotavit. Spíše čekal.
"Fajn." zasmál se Harry, ale pak musel zakašlat. "O čem chceš mluvit?"
"Mluv ty. Jsem unavený." Pobídl ho Louis. Harry přikývl a začal mluvit o běžných věcech, v běžném životě. Nic zajímavého, ale Louis ho stejně poslouchal, protože zelenooký měl přenádherný hlas.
"Co ti vlastně je?" zajímalo Harryho po pár hodinách, kdy nepřetržitě mluvil o svém nudném životě.
"Daroval jsem ledvinu. Transplantace." odpověděl Louis a v Harrym bodlo. Sám čekal na transplantaci, které se patrně nikdy nedočká, jelikož je hodně nízko v oběžníku. "Ty?"
"Nerad o tom mluvím." řekl Harry a nechal stéct jednu ze slz. Louis ho němně pozoroval, ale nakonec přikývl, popřál novému spolubydlícímu dobrou noc a oba šli spát.
Další dny probíhaly v podstatě stejně. Harry mluvil, Louis poslouchal. Občas sám něco dodal, občas si říkali vtipy.
Louis se zamiloval do Harryho hlasu a byl by schopen ho poslouchat denně klidně několik hodin. Užíval si kudrnáčovu přítomnost dokavaď mohl, věděl jak to skončí, byl rozhodnut.
Harry si taktéž užíval přítomnost druhého chlapce, ač bolestně si uvědomoval, že mu ubíhá čas, ale věděl, že by všechen klidně hned daroval Louisovi, kdyby ho s ním mohl strávit.
Harryho rodina byla téměř bezcenná, Harryho otec je opustil kvůli mladému zajíčkovi. Gemma-Harryho starší sestra-se vdala a matka jí zavrhla, jelikož byl tento její manžel neschválený. A Harryho máma? Bezcitná potvora, která chtěla ze všech vždy vyždímat co nejvíc.
Louisova rodina na tom byla jinak. Louisův otec, společně s jeho sestrami zemřeli před několika lety při pádu letadla z Londýna do Melbourne. Louisova matka byla zase tak zaměstnaná, že neměla na svého syna čas a ten čas jí vzal i zbytek srdce tak, že už se cítila, že přišla o svoje čtyři dcery a syna. Jenže Louis zatím žil.
