Kdybych odešel chyběl bych vůbec někomu? Kdo by pro mě uronil, alespoň jednu slzu? Je tady na světě někdo komu na mě záleží? Tyhle myšlenky jsem měl každý den. Nemohl jsem přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, že bych chtěl umřít a vidět, jak na to lidi budou reagovat. Opravdu pro nikoho nic neznamenám? Jsem jen nicka, jak všichni říkají? Nula, kterou nikdo, nikdy nebude milovat?
Nechal jsem téct slzy po mých tvářích a lehce zvýšil teplotu vody, která dopadal na mé tělo. Moje tělo stuhlo, když jsem slyšel vrznutí dveří a následně smích lidí, které jsem z celého srdce nenáviděl. Doufal jsem, že už jsem tu sám. Doufal jsem, že všichni po tělocviku už odešli domů a já se budu moct normálně osprchovat, sám jako vždy.
"Poblinsone?" zasmál se někdo kousek odemně a já se přitiskl ke kachličkám a schoval si svůj nahý klín, když se v pánmě viděli, jak se snažím zakrýt se a přitom nebrečet jak holka. Nenáviděl jsem je. Nenáviděl jsem všechno!
"Oh, prosímtě!" zasmál se jeden z těch hajzlů. Patrick. "Vždyť nemáš co zakrejvat! Vždyť tam ani nic nemáš!" všichni se rozesmáli a já přivřel víčka k sobě.
"Podívejte jak se klepe! Je jak malá holka, bože!" dodal Mississipi a to už se všichni přiblížili. Utekl bych kdybych mohl, ale stáli v jediné cestě odtud a já byl přitisknut ke stěně. Nebylo možno nikam utéct. Bál jsem se. Bál jsem se toho co mi zase udělají. Už jsem kvůli nim skončil tolikrát v nemocnici, že se mi tam znovu nechtělo.
"P-prosím." zašeptal jsem. "Ni-nic jsem v-vám ne-neudělal." vykoktal jsem a očima projížděl všechny kluky, kteří na mě zírali. Doufal jsem, že mezi těmi šesti najdu alespoň jednu přátelskou tvář.
"Právě proto nás tak baví tě trápit." posmíval se Patrick a poslal jednoho z kluků pryč. Nechápal jsem to. "Dneska změníme pravidla hry. Co ty na to Poblinsone? Uděláme to trochu jinak." s úšklebkem z kapsy vytáhl telefon a namířil foták na moje nahé tělo. Nechal jsem stékat slzy a prosil, aby toho nechal. "Tady si Harry." zasmál se nakonec, telefon schoval a přitáhl si k sobě Harryho?! Kurva co tady dělá Harold?!
"Louisi?" Harry vykulil oči a přejel si mě celého pohledem. Viděl jsem, že je opravdu překvapený, ale následně jeho pohled ztvrdnul a mě se chtělo ještě víc brečet. Byl to ještě ten kluk, který byl mým nejlepším kamarádem celých deset let? Byl to ten kluk kvůli, kterému jsem se začal sebepoškozovat? Byl to opravdu ten kluk, kterého jsem celých devět let z celého srdce miloval, ale nemohl jsem to nikdy říct nahlas? Ten kluk, který se při našem posledním rozloučení rozplakal a odmítal mě pustit?
"Vy se znáte?" ušklíbl se Mississipi a sjel si mě znechuceným pohledem.
"Jo. Znali jsme se." zavrčel Harry a mě po zádech přejela husí kůže jakým hnusným tóněm to řekl. Nenáviděl mě? Co jsem mu kdy udělal, krom toho, že jsem mu bezmezně věřil a dával mu vše co potřeboval?
"Lituju tě." Patrick se ušklíbl a já věděl, že tohle je špatně. Tahle celá situace nedopadne dobře. Nedopadne dobře pro mě. Nechal jsem po tvářích stékat slzy a sjel po zdi na zem. Moje srdce se roztříštilo na malé kousky, když se všichni začali hlasitě smát a Harry s nima. Vždy jsem si myslel, že na mě vzpomíná v dobrém a že mě má rád. Tak zasraně moc jsem se mýlil.
"Takže... Jak se máš Louisi?" sledoval jsem, jak od nich Harry odešel a přišel až ke mně. Vyděšeně jsem zíral do jeho cizích zelených očí a snažil se z nich alespoň něco vyčíst. "Neviděli jsme se... Jak je to dlouho? Pět let?" přikývl jsem. "Vyspěl si. Vypadáš..." jeho pohled sjel na můj odkrytý rozkrok, který ale mohl vidět jen on, protože jinak jsem ho skrýval nohama. Byl blízko, takže měl krásný výhled na mě celého. "dospěleji." Jeho ruka se ocitla na mém koleni a já jí překvapeně odstrčil. "Notak." usmál se a poplácal mě po tváři. "Vím, že jsi do mě byl celý ty roky zabouchlej, Louisi. Neříkej, že nechceš, abych se tě dotýkal? Abych se tě dotýkal na těch místech, kde jsi byl jen ty a po večer se svým orgasmem křičel mé jméno." moje tvář zrudla, když říkal ty slova. Byla to pravda a já nechápal, jak na to přišel.
