Podvol se mi! (Loki ff)

Déjà vu

Jelikož bylo ráno, vyšla jsem na snídani. Už od probuzení jsem se cítila nevysvětlitelně zvláštně... Ale nedávala jsem tomu velký význam. Proč taky?

Vešla jsem do menšího sálu, kde byl jako obvykle prostřený stůl se snídaní, u kterého seděla Frigga. Popřála jsem jí dobré ráno. Neodpověděla a proto jsem se na ni znepokojeně podívala. Něco s ní nebylo v pořádku. Hrnek, ze kterého upíjela, se jí třásl v ruce div se obsah šálku nevylil. Sice se na mě usmála, ale rty se jí chvěly tak jako celé tělo.

„Jste v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě. Frigga dvakrát přikývla.

„Probral se, Liv. Ódin se probral," řekla. Trhla jsem sebou a pak strnula. Dlouho jsem mlčela a jen na ni otupeně hleděla. Nechápala jsem to. Celou tu dobu jsem si myslela, že Ódin zemřel. Nikdy mě nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.

„Probral se?" nedávalo mi to žádný smysl.

„Spal spánkem Bohů. Upadl do něj před mnoha lety. Už jsem ani nedoufala, že..." V očích se jí zaleskly slzy. Nevěřícně jsem se na ni dívala. Nedokázala jsem to vstřebat. Šok, byla jsem v šoku. Počkat! Jestliže je Ódin zpět, co se stane s Lokim? Pamatovala jsem si moc dobře, co mi o něm Frigga kdysi vyprávěla. Jak Lokim pohrdal. Jak ho nepřijímal za syna... Pocítila jsem vůči němu projev odporu a to jsem ho ani neznala.

Frigga se nepřestávala chvět. Přestože se usmívala, štěstím neoplývala. Ódina milovala, ale i přesto se jí v očích zračil strach. Ukázalo se, že i ona se o Lokiho strachovala.
V tu chvíli jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Sklopila jsem oči ke svým rukám na klíně a snažila se potlačit ten pocit neklidu, který se mi zadíral až do kostí.

Po snídani (ze které jsem ovšem nic nesnědla) jsem šla zpátky do svého pokoje. Hlavou mi létalo tolik myšlenek, které se mi nevedly uspořádat. Kolem mě pobíhali stráže ve zbroji. Všude byl samý shon a  zmatek. Úlevně jsem vydechla, až když jsem za sebou zavřela dveře. Můj klid, ale netrval dlouho, protože se přede mnou zjevil Loki.

„Jsi v pořádku?" chytil mě za paže a nervózně si mě prohlížel. Kromě toho, že jsem byla celá zmatená a vystrašená, bych řekla, že mi nic není.

„No já ano. Ale co ty?" podívala jsem se mu do tváře.

„Ano, jsem..." řekl, ale jeho oči svědčily proti němu. Sklopila jsem pohled.

„Co se teď bude dít?" odmlčela jsem se. „Co teď bude s tebou?" Při této otázce se mi zlomil hlas.

„Budu v pořádku." Falešně se usmál. I když se snažil znít přesvědčivě, hlas se mu i tak chvěl. Čekal, že promluvím, ale já mlčela. A proto začal mluvit on: „Něco bych od tebe potřeboval." podíval se mi zpříma do očí.

„A co?" otázala jsem se.

Loki zvážněl. „Chci, abys zůstala tady v pokoji. Slib mi, že odsud neodejdeš," naléhal na mě.

Svraštila jsem čelo. „Ale proč?" zeptala jsem se ho. Loki hluboce vydechl. Nejspíš doufal, že se ptát nebudu.

„Kvůli soudu. Mému soudu. Budu se zodpovídat ze svých činů a nechci abys u toho byla. Nemusíš vědět, co všechno jsem spáchal..."

Zaraženě jsem zamrkala. Jak po mně může chtít, abych tu zůstala jen tak sedět, když vím o co jde?

„Zůstaneš tedy?" ujišťoval se. Tížilo mě svědomí, protože už teď jsem věděla, že svůj slib nedokážu dodržet a jelikož Loki z mého hlasu vždy poznal, když lžu, tak jsem jen němě přikývla. Loki se po mém příslibu značně zklidnil. S hlubokým nádechem, který symbolizoval jeho odhodlání čelit postihu za své činy se rozešel ke dveřím. A ještě před tím, než místnost opustil si mě přitáhl do náruče a políbil tak, jako by to mělo být naposled.

Zůstala jsem v pokoji sama. Věřte mi, že jsem se opravdu snažila dodržet svůj slib. Přecházela jsem po místnosti sem a tam, tam a zpátky, ale můj neklid s každou přibývající minutou sílil. Jak už mi bylo zprvu jasné, nevydržela jsem to. Vina mě sžírala, ale obavy byly silnější.

Pomalu jsem šla chodbou, která vedla do korunního sálu. Bylo tam plno lidí. Nikoho z nich jsem před tím nikdy neviděla. Zaplavil mě pocit deja vu. Všechno se zdálo tak povědomé. Šok se dostavil až tehdy, když jsem spatřila Ódina, sedícího na trůnu. Zděšena tím, že muž z mého snu je skutečný, mě udolalo v pohybu. Jak je to vůbec možné? Nepřestávala jsem se sama sebe ptát. To, že to nebyla jen obyčejná noční můra se mi nyní potvrdilo. Moment! Kde je Loki? I přes omezenou možnost výhledu, díky lidem stojícím přede mnou, jsem ho v sále nespatřila. Začala se mě zmocňovat panika. Přišla jsem pozdě? Vzápětí jsem ale dostala odpověď. Do sálu vstoupil v řetězech spoutaný Loki. Kráčel vzpřímeně s kamenným výrazem ve tváři. Každý jeho krok byl doprovázen zařinčením okovů. Všichni přihlížející utichli. Loki se zastavil až před trůnem a vzhlédl k Ódinovi.