Rachel's desire (CZ)

Kapitola 2: I'll not kiss you

Včerejší večeře proběhla klidně. Vlastně se markýz ani neukázal, takže jsem byla jen šťastná, že jsem u obrovského tmavého stolu večeřela sama. Jenže dnes... všechno se změní. Celý den mě služebné připravují na svatbu, už mi ukázaly i svatební šaty, které, jak jinak, než aby byly perfektní. Poprvé ho uvidím dnes při obřadu, což mě vlastně dost děsí. Celý dnešek mě děsí, jediné, co mě uklidňuje je to, že čas utíká rychle a než se naději, budu na svatbu vzpomínat, jak jsem si brala cizince před pěti lety.

"Moc vám to sluší," podotkla jedna ze služebných, když dodělala můj svatební účes. Vlasy jsem měla rozpuštěné, ale po bocích jsem měla zapletené copánky. Hnědé oči dekorovaly růžové stíny a šaty byly z bílého hedvábí, zdobené též růžovými kytičkami. Suknice byla velmi načechraná a můj korzet byl utažený snad, co nejvíce to šlo. Bylo to krásné, ale nenaplněné štěstím.

"Děkuji." Pokusila jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo. Ne dnes. Měla bych tam jít spíše v černých šatech. Ušklíbla jsem se pro sebe a dala služebným pokyn, aby mě chvíli nechaly samotnou. Svlékla jsem ze sebe krásné bílé šaty a nahradila je černými, které jsem měla z mého šatníku. Byly obyčejné, ale s překrásnou suknicí. Ještě jsem si stihla vyměnit boty a bylo to perfektní. Opravdu jsem se na sebe do zrcadla usmála. Bylo mi jedno, jak budou reagovat ostatní. Ale tohle je můj názor na tuto svatbu.

Vyšla jsem ze své komnaty a první služebná, která mě spatřila jen zakroutila hlavou.

"Vám se ty bílé nelíbily?" zeptala se posmutněle.

"Byly překrásné. Ale mé šaty vypovídají o tom, co pro mě dnešek znamená." Odpověděla jsem ji a pokračovala v cestě. K oltáři mě povede můj otec, který přijel dnes brzy ráno. Myslím, že se zde moc dlouho nezdrží. Nemá to v povaze.

×××

Otec mě propaloval pohledem. Skoro se málem vyvlékl z toho, aby mě k oltáři dovedl. Řekl, že něco takového v životě ještě neviděl. Za to jsem ráda, že mám originální nápady.

Procházeli jsme společně po dlouhém, červeném koberci kolem několika lidí, které jsem vůbec neznala. Každý na mě házel udivené pohledy. A pak jsem ho spatřila. Toho, pro všechny dokonalého muže. Ale on dokonalý doopravdy byl. Jenže to ze mě nedělalo jeho oddanou manželku. Už jsem rozhodnutá.

Jeho modré oči pozorovaly každý můj krok. Vypracovaná postava se dokonale hodila k tmavému obleku, který měl na sobě. Havraní vlasy měl rozcuchané, ale bylo to na něm právě to krásné. 

Jakmile jsem k němu došla, zeptal se mne: "černé?" a nadzvedl obočí. 

"Černé." Odpověděla jsem povrchně a otočila s pohledem zpět ke knězi, který nás oddával.

Bla, bla, bla, budete si věrni a bla, bla, bla. Nyní se můžete políbit. Počkat, cože? Otočila jsem se znovu k Dawsonovi a věděla, že z tohohle nejspíš jen tak nevyklouznu. 

A tak jsme se přiblížili. Ale nebyl to polibek, protože já ho nikdy nepolíbím, v podstatě jsem se ho skoro vůbec nedotkla a už jsem se odtáhla pryč. 

Hostiny, ať započnou. 

Společně jsme přešli k obrovskému stolu, který byl na jeho zahradě. Díky hezkému počasí to ani vůbec nevadilo. Museli jsme sedět vedle sebe, bohužel.  '

Vypadalo to na docela klidnou večeři, ovšem já už se nemohla dočkat, až zalezu do svého pokoje a budu nejspíš přemýšlet o hrozném osudu mého života. Mohla bych o tom napsat knihu. Rachel a její hořce těžký život. Ne, nikdo by to nekupoval. Navíc, nemohla bych si to dovolit. Teď se musím soustředit na mé povinnosti, každopádně se nemůžu dočkat konce dnešního dne. 

"Proč jste si vybrala černé šaty, místo těch, které jsem vám nechal poslat?" 

"Proč jste se raději účastnil lovu, než abyste přivítal svou novou manželku?" 

"Protože to vy z jistého důvodu nepochopíte." 

"Myslím, že vy to také nepochopíte." Zakroutila jsem hlavou a nemohla jsem, ale musela jsem se ušklíbnout. 

"To je škoda." Pokrčil rameny. 

"To jistě ano." Přede mnou se objevil krásně malovaný talíř, na kterém bylo kuřecí maso s brambory a nějakou zeleninou. Vypadalo to vážně dobře. Vlastně, bylo to mé oblíbené jídlo a musím uznat, že se jim to tu zde povedlo.

"Máte ráda kuře?" mohl by jste mě přestat otravovat hloupými otázkami. Nejradši bych tuhle celou oslavu promlčela, bez tance, bez jakýchkoli emocí. 

Otočila jsem se na něj a zjistila, že jeho výraz je poněkud směšný. Obě obočí mu nadskočily a na čele se mu vytvořily vrásky. Zasmála jsem se tomu a přikývla. 

"Tak to jsem rád, že se ke mně donesly správné zprávy." 

"K vám se o mě donesly nějaké zprávy?" 

"No jistě, každý v této zahradě si o vás šušká." 

"Opravdu?" nadzvedla jsem jedno obočí a pokračovala v jídle. ¨

"Samozřejmě." 

"A co ještě se vám o mě doneslo?" 

"Jste krásná." 

Podívala jsem se do jeho modrých, hlubokých očí. Nevěděla jsem, zda-li je to opravdový drb, nebo to má být lichotka, či něco úplně jiného. 

"A jak ty drby hodnotíte?" 

"Většina z nich jsou pravdivé." 

"A který je nepravdivý?" 

"Že si tuto slavnost velice užíváte." 

"A která drbna vás o tom přesvědčovala?" 

"Váš otec." 

"No ovšem." Usmála jsem se. Tuhle slavnost si nikdy nebudu moct pořádně užít a evidentně je to na mě vidět sto honů daleko.

"A víte, co ještě jsem zjistil?"

Zakroutila jsem hlavou, místo odpovědi. 

"Že ráda tančíte." To byla pravda. Docela. Jako malá jsem tančila ve dne v noci, jak jen dlouho mi to otec dovolil. 

Tentokrát jsem přikývla. 

"Věnovala by jste mi jeden tanec?" zeptal se, jakmile začala hrát snad ta nejkrásnější hudba ze všech. 

"Bylo by nejspíš nevhodné, kdybych odmítla." Řekla  jsem a tím vlastně i jeho prosbu přijala. Společně jsme prošli doprostřed celého tančícího sálu. A osudný tanec mohl začít. 

-

Druhá kapitola! :D Trošku jsem pozměnila popis - protože vlastně celý ten příběh mi nonstop v hlavě šrotuje a já si nejsem moc jistá, kam ho budu směřovat, ále....

Jinak doufám, že se vám líbí a jsem moc ráda! Tenhle příběh se jen s jednou kapitolou umístil #48 v historických románech - včera jsem se dívala a byla jsem moc nadšená, vlastně to nechápu, protože mám úplný minimum všeho, ale i tak, děkuju!! :)