Rachel's desire (CZ)

Kapitola 6: Mysterious murder

Probudila jsem se dříve, než jsem čekala. Nechtělo se mi vstávat, nechtělo se mi chodit na snídani, ale musela jsem. Služebné by za mnou stejně určitě později nebo dříve přišly, že je snídaně. Promnula jsem si oči a rozhlédla se po místnosti. Všechno je tu pro mě nové a je docela těžké, si na to všechno zvyknout. Ještě před třemi dny jsem byla doma. Vlastně, služebné mi balily kufr a já v rohu místnosti stála, s duchem nepřítomným, potlačovala jsem vzlykání. Otec mi totiž o mém novém manželi řekl asi teprve tři dny předem. Jaké to je, když vám někdo řekne za tři dny se vdáváš? Za někoho, koho vůbec neznáš, samozřejmě.

Než jsem se stačila pořádně nadechnout, klepaly služebné na dveře, zda jsem již vzhůru a mohou mě obléct. Jako bych to neuměla sama.

Nechala jsem je vstoupit dál a obléct mi šaty, růžové s obrovskou sukní, přičemž zhruba od pasu začínaly černá krajková ramínka.

"Snídaně bude za deset minut." Oznámily mi a nato odešly. Občas jsem si říkala, jaké to asi je, být služebnou. Vstávat s východem slunce, oblékat dámám z vyšší vrstvy šaty, připravovat snídaně, obědy a večeře, plnit každý pánův rozkaz. Nechtěla bych takový život žít, jenže tím, že jsem žena ho možná takový žiji, jen trochu jinak. Je nenaplněný.

Usoudila jsem, že už nejspíš daný počet minut uplynul a tak jsem se rozhodla dát se směrem k jídelně. Znovu jsem si v hlavě usazovala mapu této budovy. Zdaleka jsem nebyla v úplně všech částech, ale trochu jsem se zde již vyznala.

Narovnala jsem se a vešla do jídelny, kde jsem nemohla být přeci první. Dawson tu spal. V tenhle moment už seděl na jedné z židlí, snídal a u toho si četl noviny.

"Dobré ráno." Pozdravila jsem jako první. Dawson mi pozdrav oplatil, ale jinak dál si mě nevšímal. Stále byl zaujat do novin. Pohlédla jsem na stůl, přeplněný jídlem a pomyslela na to, co asi venku jedí chudí lidé. Ani na vánoce si nemohou dovolit to, co mi zde máme každý den k snídani.

Usadila jsem se na židli a na svůj talířek si nandala ovocný salát. Než jsem se do něj stihla spustit, přiběhl k nám nějaký sluha, celý udýchaný, vypadalo to, že uběhl velkou dálku.

"Omlouvám se, že váš ruším, pane," omluvil se nejprve, "ale měl byste něco vědět."

"Co se děje?" odložil konečně Dawson své noviny a pohlédl na sluhu.

"Na hřbitově, který je na vašem území, kousek odsud, byl nalezen muž."

"A co je s ním?"

"Byl nalezen mrtvý."

Dawson hlasitě povzdechl a vstal z židle. "Dojedu tam." Oznámil.

"Připravím vám koně." Přikývl služebný a odešel. Mrtvý? To někdo šel zapálit svíčku svému milovanému, mrtvému a najednou dostal infarkt?

"Pojedu s tebou." Oznámila jsem.

"Ne. Ty zůstaneš tady. Ta mrtvola není tvoje věc."

"A není tohle teď tak trochu i mé území?" zakroutila jsem hlavou a nadzvedla obočí.

"Je to mrtvola. Nemyslím si, že by jsi stála o to, vidět mrtvolu."

"Nejspíš ne." Uznala jsem.

"Dělej si tu, co chceš." Řekl a hned nato odešel z dohledu.

Sotva jsem malou chvilinku vdaná, musela se na mém území stát taková věc. Vražda.

Běžela jsem rychle po schodech nahoru, skoro jsem ani nestačila dýchat. Slyšela jsem maminčin křik a to ve mě vybudilo obrovský strach. Nesnášela jsem tyhle ženské šaty, strašně špatně se v nich utíkalo. "Mami?!" zakřičela jsem, jakmile jsem byla v prvním patře, ale žádná odpověď se mi nedostala. Rozhodla jsem se pro západní křídlo zámečku a běžela jsem dlouhou chodbou. Zaslechla jsem vzlyk. Vzlyk mé matky.

Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla. Zastavila jsem se u dveří, které vedly do bratrova pokoje. Kousek od prahu stála matka, vedle ní byl už i otec.

"Mami, co se děje?" zeptala jsem se opatrně. Možná by nebylo ani moc rozumět, protože jsem byla opravdu moc udýchaná.

"Nic se neděje, zlatíčko." Řekla a opřela se o otce. "Běž do svého pokoje, prosím." Dodala.

"Je mi čtrnáct, za měsíc patnáct. Jsem už dost velká nato, aby jsi mi řekla, co se děje. Proč jste v bratrovi pokoji?" chtěla jsem se podívat dál, po pokoji, jenže rodiče mi to nedovolovali. Stáli tak, abych do pokoje neměla šanci nahlédnout.

"Jdi do svého pokoje, Rachel." zopakoval otec.

"Můžete mi říct, co se děje?!" žadonila jsem. "Proč jsi křičela, mami?" zakroutila jsem hlavou. Nechápala jsem, proč mi nic neříkají.

"Neměla bys to vidět. Odejdi, hned!" Zpřísnila hlas matka a pohleděla na mě. Nebyla bych to já, kdybych ji poslechla. Vždy jsem byla zvědavá. Hodně zvědavá, a tohle nebyla odpověď, která by mě uspokojila.

"Chci vědět, co se děje." Řekla jsem a šla proti nim. Chtěla jsem je odstrčit a projít doprostřed pokoje, ale otec mě včas chytil.

"Rachel, ne-" a poté jsem to spatřila. Skrz škvírku, která se mi naskytla. Byl to můj bratr. Ležel na své posteli s dýkou zapíchnutou v srdci. Kolem něj byla hromada krve. Několikrát jsem zamrkala. Pohleděla jsem na oba rodiče a utekla. Utíkala jsem, jak nejvíce daleko jsem mohla. Proběhla jsem skoro celý zámeček, běžela jsem zahradou až k jednomu velkému stromu, za který jsem se posadila. Stočila jsem se do klubíčka a vzlykala. Můj bratr je mrtvý. Někdo ho zavraždil.

Kdo to byl se nikdy nezjistilo. Nikdy se nezjistilo, kdo byl vrah mého bratra, ale kdybych ho potkala, zabila bych ho. Protože bezdůvodná vražda není bez trestu. Rozhodně ne, když se jedná o mého bratra. Moje o rok mladší sestra se to dozvěděla chvíli po mě. Neviděla jeho tělo, jako já, jen ji to rodiče přišli říct. Myslím, že reagovala podobně, jako já. Nevím, nebyla jsem u toho, když ji to říkali, a nikdy jindy jsme se o jeho smrti se sestrou nebavily.

A teď se stalo v podstatě to samé. Jen nevím, koho smrt oběti zasáhla. Nevím o tomto vůbec nic, ale má zvědavost si vždy dosáhla svého. Vždy jsem na vše dostala odpovědi, ať byli sebevíc zničující.

-

○ Vražda je konečně tady! :) (oukeej teď nevím, proč ten smajlík :D)

○ Dozvěděli jste se, jak zemřel bratr Rachel, doufám, že nejste zklamáni. Zařadila jsem tento příběh sice do historický román, ale je možné, že občas naleznete i kousky detektivky :)