Rachel's desire (CZ)

Kapitola 13: Dance with me

"Děkuji vám, že jste mě osvobodil od toho hloučku lidí, kteří se snaží být vlivnými." Řekla jsem, když jsme byli asi v polovině  zahrady. Byla krásná, ale neřekla bych, že by nějak značně přebývala krásu té naší. 

"Nemáte zač." Zasmál se. "Konec konců, byl jsem to já, kdo vás tam zavlekl." 

"No, původně jsem vás chtěla jen pozdravit, ale vypadá to, že se budu muset účastnit dnešního plesu."

"Rád ho s vámi protančím." 

"Lidé tam nebudou v maskách. Nevím, zda by vás můj manžel znovu nevyzval na souboj." Zasmála jsem se.

"Vedl jsem si dobře," bránil se s úsměvem, "a tentokrát bych navíc určitě vyhrál." 

"Já vím." Pousmála jsem se a podívala se před sebe. 

"Víte už, kde bude váš pokoj?" 

"Vlastně ne," zvedla jsem hlavu k němu. "Vy to víte? Umírám zvědavostí." Usmívala jsem se. 

"Ne," zakroutil hlavou, "ale můžeme se někoho zeptat." 

"Tak pojďme," chytla jsem ho za ruku a běžela s ním směrem zpět k vchodu do obrovského zámku. Celou cestu jsem se smála, nevěděla jsem proč, ale v jeho přítomnosti jsem se musela pořád usmívat. Hodně lidí se na nás dívalo, na ten bláznivý pár běžící zahradou a já byla šťastná. Na chvilinku. 

"Promiňte, nevíte, kde bych mohla mít pokoj?" zeptala jsem se prvního sluhy, kterého jsem potkala a přitom jsem musela zadržovat smích.

"Smím se zeptat na vaše jméno?"

"Jsem markýza Rachel Dawson."

"No ovšem, pojďte prosím za mnou," přikývl a otočil se. Podívala jsem se s úsměvem na Christiana a stále ho držela za ruku. Ani jeden z nás se nejspíš nechtěl pustit. Společně jsme šli za sluhou a já zadržovala dech při procházení palácem. Byl překrásný, nádherný, dokonalý. Po několika schodech jsme se konečně dostali do patra, kde se měl nacházet můj pokoj. Byl někde uprostřed té dlouhé chodby. Krásné bílé, dřevěné, zdobené dveře mě naprosto uchvátily. Jenže to, co se za nimi skrývalo bylo ještě lepší. Přede mnou se objevila obrovská místnost, ovšem jen o trochu větší, než je můj pokoj u mně doma. Dvoumístná postel se světlými závěsy kolem stála kousek ode mne. Vedle ní, po obou stranách stály stolky na odkládání věcí. Naproti mě bylo obrovské okno s nádherným výhledem na zahradu. Po mé pravé straně, tedy naproti překrásné posteli stála almara a vedle ní vyselo pár obrázků. 

U almary již stály mé dvě zavazadla. Aniž bych si toho stihla všimnout, sluha nás již opustil. Byla jsem dost zaujatá do obdivování pokoje. 

"Takové pokoje tu jsou běžné? Připadám si jako princezna." Zasmála jsem se. 

"Ano." Přikývl. "Ale myslím, že vy máte jeden z nejhezčích."  Usmál se.

Pomalu jsem přešla k obrovskému oknu a zpozorovala těch několik lidí, kteří se  na zahradě pohybovali. 

"Jak dlouho se tu zdržíte?" ozval se. 

"Nevím," pokrčila jsem rameny, "uvidí se." Otočila jsem se zpět k němu a usmála se.

×××

I přesto, že jsem si dnešek užila, uvnitř mě stále sžíral žel. Ráda bych šla spát, na nic nemyslela, jenomže musím na ten ples. Pitomý ples na naší počest. Prohrabovala jsem se v mém zavazadle mezi několika pár šaty, které jsem si s sebou přinesla. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, které si vezmu, ale nakonec jsem si jedny vybrala. Byly modré, s přiměřeně velkou suknicí a ramínky krátkými, začínající pod rameny. Vlasy mi služebné zčesaly nahoru. 

Povzdechla jsem a vyšla z pokoje, kde mě už čekal Dawson.

"Ples čeká." Povzdechla jsem potichu pro sebe a přijala jeho rámě. Společně jsme se dostavili až do místnosti, ve které se konal ples. Byla obrovská, v životě jsem nic takového neviděla. Po obvodu byly rozestavěné stoly a lidí tu bylo více, než dost. Neustále tu hrála nějaká hudba a lidé se bavili nebo smáli. Když jste se rozhlédli po místnosti, nenašli by jste snad nikoho, kdo by byl sám a nebyl společností nějakého skupinky. Nejvíc lidí ale samozřejmě obklopovalo krále a královnu. Spíše krále. Lidé byli vedle něho, za ním, všude. U královny byly asi jenom z povinnosti, nic je k ní nelákalo. Měla krásné světle zelené vzorované šaty se středně velkou sukní a dlouhými řasenými rukávy. Vlasy měla blonďaté, svázané do drdolu. Překrásné se usmívala a v rukou držela sklenici vína. Mohla bych ji tipovat na něco kolem třiceti let. Byla to opravdu krásná žena.

Vstoupili jsme dovnitř a bohužel ne bez povšimnutí. Konec konců, tenhle ples byl pro naši počest. Pomalu jsme společně došli až ke královně skupince, kde jsme byli nuceni bavit se o otravných a nudných věcech. V dálce jsem zahlédla Christiana a nenápadně na něj s úsměvem mávla. Z mého transu tajného pozorování okolí mě vytáhl král s tou nejvíce podivnou nabídkou, kterou jsem kdy mohla očekávat. Možná mě to natolik vyvedlo z míry, že jsem zapomněla mluvit a místo prostého ano jsem pouze přikývla hlavou. Vyzval mě k tanci. Čekala jsem, že se něco stane, něco, co by ten tanec přerušilo, ale nic. Byla jsem nervózní, vzduch kolem ztěžkl. Tanec od krále se odmítnout nedá, jenže já se cítila zahanbeně. Nejspíš většina dívek by byla štěstím bez sebe, jenomže já si myslím, že by měl svůj pozornost věnovat spíše své manželce, která tu stojí opodál. Chtěla jsem počítat sekundy, jenomže po chvíli jsem zapomněla. Nemohla jsem ani na nic myslet. Mohla jsem jen tančit. Opatrně jsem se chytila jeho ramene, zatímco on obmotal svou ruku kolem mého pasu. Hudba započala a náš tanec též. Mohla jsem se uklidňovat pouze jednou větou, kterou se uklidňuji vždy. Nic netrvá věčně. 

-

○ Co říkáte na tanec krále a Rachel? O:) Jakože je to jenom tanec, ale... :D

○ Snad už budu přidávat častěji :/ Pardon.