Rachel's desire (CZ)

Kapitola 4: I have already your heart

Asi kolem čtvrté odpoledne jsme se vrátili zpět do stáje a oba koně zpět na své místo. Bylo mi docela smutno z toho, že jsem tady. Že nejsem stále na louce a nepociťuji to štěstí z vítězství.

"Máte ráda koně?"

"Tenhle drb se k vám o mně ještě snad nedonesl?" usmála jsem se.

"Ne." Zakroutil hlavou.

"Miluji koně."

"A které nejvíc?"

"Mustangy. Jsou úchvatní."

"To ano." Přikývl.

"A vy? Máte rád koně?"

"Koupím vám mustanga." Řekl najednou.

"Dary si mou přízeň nezískáte."

"To nevadí. Jenomže, nemohu vás přeci nechat vyhrávat pořád na Diablovi." Ušklíbl se.

"Myslím, že mě ani Diablovi by to zase tak moc nevadilo."

"Možná jste dva na jednoho, ale můj hlas má hodnotu tří, takže jsem vyhrál." Usmál se.

"Fajn. V tom případě lituji Diabla, protože bude odteď prohrávat." Pokrčila jsem rameny.

"Je to nejrychlejší kůň tady."

"Jenže já nejlepší jezdec." Promluvila jsem a prošla kolem něj ven ze stáje. Netrvalo to dlouho a doběhl mě. No ovšem, novomanželé by měli být první den spolu. Pořád.

"Jste zvyklá mít poslední slovo?" zeptal se.

"Ve vaší přítomnosti?" pohlédla jsem na něj, "určitě ano." Ušklíbla jsem se.

"Nejste trochu nezdvořilá?" zasmál se.

"Ne. Byla jsem vychována jako pravá dáma."

"Ale no tak, kdo vás vychovával?" zasmál se zase, "vy sama?"

"Právě jste urazil jak mne, tak i mou vychovatelku Anastazii. Nepřál byste si, aby tu byla s námi." Došli jsme znovu k srdci této akce. Lidé se bavili, tancovali a možná si snad ani nevšimli, že ti, pro které je tohle celé pořádané byli pryč. Jak pozorné.

Zastavila jsem se u stolu s jídlem a všimla si, že tam přibyly nějaké čokoládové pralinky. Jednu jsem si vzala.

"Máte ráda čokoládu?"

"Nato, že se k vám o mně donáší tolik drbů se nějak moc ptáte, nemyslíte?"

"Neřekl bych, že ty drby jsou celý váš životopis."

"Doma jsme čokoládu neměli, chápete? Ujímám se každé příležitosti."

"Jistěže."

"Nemáte tu něco neobvyklého? Víte, něco, co jsem nikdy neviděla."

"Tahle slavnost vás snad nebaví?"

"Spíš mě nudí k smrti."

"Máte ráda šperky?"

"To každá žena."

"Tak pojďte za mnou," mávl rukou a dal se směrem k zámku. Následovala jsem ho. Potřebovala jsem se do večera zabavit. Nemohla jsem už teď říct, že jsem unavená a odcházím.

Procházeli jsme téměř prázdným zámkem a mnou procházel jemný strach. Jsem tu sama, s ním, s mužem, kterého vůbec neznám. Bylo to neuvěřitelné štěstí, když jsme na nějakého služebného narazili. Některé části budovy jsem poznávala, jiné ne. Vždyť tu jsem teprve od včerejška. Jediné, co jsem vlastně viděla byla jídelna a má ložnice.

Ocitli jsme se u kovových dveří, které byly jemně pozlaceny. Dawson vytáhl klíč z kapsy a opatrně odemkl.

"Víte, já jsem takový malý sběratel." Otevřel dveře a my vstoupili do místnosti. Málem jsem zapomněla dýchat. Po celé místnosti byly vitríny, některé menší, jiné větší, a v nich byly uchovány šperky. Byly to především náhrdelníky a prsteny.

Zastavila jsem se u jednoho prstenu, který byl jednoduše ohromující. Na stříbrném kruhu byl připevněn růžový diamant, jenž házel barevné odlesky.

"Tohle je všechno vaše?" nestačila jsem se divit. Ani to nebyla otázka, spíš taková oznamující věta, že se mi tomu nechce věřit.

"Ano. Jsou překrásné, že?"

Přešla jsem k další vitríně. Tentokrát to byl náhrdelník, velký, ozdobený malými diamanty. Kdyby to měla nějaká žena nosit, určitě by jí to nesmírně tížilo. "To ano." Přikývla jsem. Bylo tu tolik šperků, tolik krásy se schovávalo v jedné místnosti. Procházela jsem od jedné vitríny ke druhé, ale jakmile jsem spatřila tento skvost, zastavila jsem se a pořádně si ho prohlížela. Celý náhrdelník se skládal z malých stříbrných diamantů seřezaných do tvaru čtverce. Uprostřed vznikala další, nová řada na které byly připevněny i nějaké perly.

"Tenhle se vám líbí nejvíc?" ani jsem si nevšimla, že byl celou dobu za mnou.

"Je zcela určitě ze všech nejkrásnější."

"A nosila by jste ho, kdybych vám ho dal?"

Otočila jsem se obličejem k němu. "To nejde. Měl byste ho nechat tady."

"Stejně sem chodím jenom já a mé služebnictvo, které to tu udržuje čisté. Náhrdelníky jsou přeci od toho, aby se nosili, ne?"

"To ano, ale-" než jsem ještě něco stihla říct, odemykal vitrínu a vyndával z ní náhrdelník. Opatrně odhrnul mé vlasy na jednu stranu a náhrdelník mi připnul.

"Sluší vám."

"Neměl byste mě uplácet dary. Už jsem vám říkala, že si tak mou přízeň nezískáte."

"Já už tvé srdce mám."

"Nějak si věříte." Usmála jsem se.

"Neměla byste to popírat."

"A vy byste si neměl tak věřit. Víte, všeho moc škodí."

"Netvrdila jste, že jste dobře vychovaná?" ušklíbl se.

"To jsem. Ale pochybuji u vás."

"Já jsem ten nejlépe vychovaný člověk v celém okolí." Musela jsem se zasmát.

"Chcete se mnou snad soutěžit ve vychovanosti?"

"Je jasné, kdo by vyhrál."

"Já." Usmála jsem se.

"Ovšem."

"No, ano. A nezapomeňte, že dnes spíte v jídelně."

"Na to se snad zapomenout nedá."

"Takže doufám, že vás tam potkám."

"Samozřejmě. Budu vás očekávat, že přijdete na návštěvu."

"Na návštěvu do jídelny." Přikývla jsem se smíchem.

-

Snad vás tahle kapitola potěšila :) A zajímá mě váš názor na Dawsona a Rachel, budou spolu, nebo se do něj Rachel nikdy nezamiluje?